Stíny

III.

Už uběhlo několik týdnů od doby co mám nového spolubydlícího. Jsme přátelé co spí v jedné posteli, nemáme spolu žádný styk a ani se k sobě nelísáme,jsme jako sourozenci a ani jeden z nás to nechce změnit. Máme společné zájmy a jsme si hodně podobní. Jednoho dne ale zmizel,tak rychle jako přišel zase odešel. Přemýšlela jsem jestli jsem si takového člověka jen nevysnila.
Mým jediným lékem byl alkohol. Skutečně mi chyběl, překvapilo mě že něco cítím a začala jsem si to vyčítat. Když jsem šla večer z obchodu s vydatným nákupem vzala jsem to přes cestu kterou obvykle nechodím, žádné osvětlení, všichni se toho místa zdržují a to mi zrovna dnes vyhovovalo. Teda do doby než jsem na svém krku neucítila horký dech. Srdce mi chtělo vylétnout z hrudi.
Zrychlila jsem krok, nicméně marně.
Pak jsem ale uslyšela známý hlas a bylo mi lépe než kdy předtím. Chtěla jsem mu skočit do náruče,obejmout ho a nikdy nepustit. Namísto toho jsem jen strnule stála. Dívala jsem se do těch nebeských očí a létala.
Pak ale...
"Ehm,,..
"To je Sabrina,, řekl neutrálně.
V tu chvíli jsem měla pocit že ve mně vyhasl ten plamínek co zapálil. Uvědomila jsem si, že jsem díky němu byla schopná cítit a také to, že jsem ho brala jako samozřejmost.
"Já už asi půjdu,, řekla jsem chraptivě.
Ztratila jsem se jim z dohledu a utíkala domů, zamkla dveře a svezla se po nich dolů. Dnes už jsem neměla sílu na to vůbec vnímat. Došla jsem si pro láhev vína a utěšovala svůj zármutek.