Stíny

II.

Ráno jsem se probudila ve své posteli, nejspíš mě musel přenést když jsem spala. V kuchyni předváděl své ladné kulinářské umění a když spatřil, že jsem vzhůru tak přišel ke mně.
,, Doufám, že ti nevadí že jsem si vypůjčil něco z lednice, chtěl jsem ti udělat radost jako vděk za to že jsi mě u sebe nechala přes noc."
Usmála jsem se a poděkovala mu.
Měl krásné modré oči připomínající oceán,tak hluboké a tak tajemné. Jeho vlasy přestože vypadaly dlouho nemyté sváděly k doteku. Přes jeho ne moc čisté oblečení byla vidět zpevněná a vypracovaná postava,moc se neusmíval,ale když se usmál tak by zabránil i sebevrahovi skočit. Ale k čemu tohle všechno? Já byla uvnitř mrtvá,bez pocitů,bez citů,bez smyslu života. Proklínala jsem se za to že žiju,ale nechtěla jsem to vzdát.
Teď jsem měla doma někoho cizího a dokonce pohledného a ani jsem nevěděla jak se jmenuje. Nevadilo mi to,byli jsme neznámí,bylo to tajemné a zároveň vzrušující.
Sedli jsme si vedle sebe na pohovku, zapnuli televizi, otevřeli chipsy a během reklam si povídali,ne však o minulosti,o soukromí,ale o přítomnosti, minulosti a obecných věcech. Oba jsme byli introverti, líbilo se mi to. Za pár hodin jsme si na sebe zvykli jako bychom jsme se znali celou věčnost. Beze slov si toho řekli více než lidé co mluví hodiny a přesto se nic nedozvěděli. Smutné zoufalé pohledy,ve kterých se občas zablesklo světýlko naděje.