Padlý král

4.

Právě jsem se dostal k nemocnici, abych viděl rodiče. Z policejního auta jsem vyběhl, jak nejrychleji to šlo. Vběhl jsem dovnitř, ale recepční mě hned zastavila ,,Co tady děláte? Návštěvní hodiny už skončily." zamračila se ,,Musím za svými rodiči. Právě je přivezli." mluvil jsem rychle, že jsem se až divil že mi rozuměla ,,Bohužel, ale teď za nimi nemůžete. Přijďte zítra." trvala na svém ,,To je v pohodě Selly. Pusť ho za nimi." přišel Harris a usmál se na ni ,,Dobře, ale jen pro tentokrát." trochu se usmála ,,Kdo jsou tvý rodiče?" kývla na mě ,,Jsou to Rushovi." odpověděl místo mě Harris ,,Rushovi? To je ten pád z mostu. Že ano?" řekla trochu zvláštně a já jen přikývl ,,Pojď za mnou chlapče." šla dlouhou bílou chodbou až k předposledním dveřím. Otevřela je a já vešel. Byli tam dvě postele na jedné ležela matka a na druhé otec. Oba byli připojený na přístrojích a všude to tam pípalo. ,,Budou v pořádku?" zeptal jsem se tiše. Chvilku bylo ticho ale pak Selly promluvila. ,,Cassiusi jsi už dost starý na to, aby si unesl pravdu. Tvůj otec bude v pořádku ale..." odmlčela se ,,Ale?" zeptal jsem se a ona pokračovala ,,Ale tvoje matka takové štěstí neměla. Právě teď je v kómatu a budeme ji převážet na jednotku intenzivní péče. Nikdo, ale neví, kdy se probudí. Může to být zítra nebo klidně až za několik měsíců." pronesla a odešla i s Harrisem pryč z pokoje. Byl jsem za to rád, protože jsem chtěl být sám. Přišel jsem k posteli na které ležela matka, sedl jsem si na křeslo, které bylo u postele. Chytl jsem ji za ruku ,,Všechno bude zase dobrý mami. Slyšíš?..." říkal jsem potichu a hladil ji po ruce.

O týden později...

,,To tě jako vyhodili ze školy?" zařval otec. Ano správně, táta už je zpátky dneska ho pustili. Skvělý načasování, že ano.. Měli ho tam už jen na pozorování. Samozřejmě mu hned volal ředitel, že už nemůžu do té školy chodit, protože jsem prý nebezpečný. Což je uplná sračka.. Kvůli těm drogám mám dost velký problémy, zachránilo to jen to, že když mi dělali testy tak zjistili, že nic neberu. Prostě, že jsem čistej. Takže vyhazov ze školy kvůli drogám, které ani nebyli moje. ,,Ale já za to nemůžu." rozhodil jsem naštvaně rukama a otec se zamračil ,,Takže za to zničené auto taky nemůžeš?!" vyjel na mě ,,Za to auto jo." řekl jsem ,,Parkerovi byli tak ochotný a řekli, že to řešit nebudou. Musíš se, ale omluvit i poděkovat Sofii." řekl naprosto v klidu a sedl si ke stolu. Z baru vytáhl flašku rumu a nalil si. ,,Za co bych měl jako děkovat? A omlouvat se jí nebudu už vůbec!" skoro jsem to křičel. Té vypatlané Sofii bych možná tak dal přes hubu, ale omlouvat nebo děkovat ji? To sotva.. ,,Cassiusi, díky ní tě nežalovali, protože řekla ať to nechají být. Její otec souhlasil pod podmínkou, že se jí omluvíš!" zařval na mě opět a znova se napil. ,,Já se jí omlouvat nebudu na to zapomeň!" řekl jsem a odešel nahoru do pokoje práskl jsem dveřmi a zamkl je. Věděl jsem totiž, co přijde. Slyšel jsem dupaní a pak velká rána do dveří. ,,Si jako myslíš, že tady máš hlavní slovo ty parchante! Té Sofii se omluvíš i kdyby jsem tě tam měl dotáhnout! Nehodlám mít problémy jen kvůli tobě!!" zakřičel naposledy a bouchl mi znovu do dveří. Já se po dveřích sesunul až k zemi a dal si hlavu do dlaní. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Nechci se jí omlouvat a už vůbec ne, děkovat ji. To kvůli ní se děje tohle vše.

×××

Určitě jste si nemysleli, že bych se té blbce šel omluvit. Takže teď je zhruba pět ráno. Otec dneska do práce nejde a včera mi dal docela dost najevo, že k Sofii prostě půjdu. Já, ale na něj i jeho kecy seru. Řeknu vám to jednoduše, prostě jsem utekl z domu. Oknem samozřejmě, aby mě otec neviděl nebo neslyšel. Přemýšlel jsem kam mám jít a jelikož jdou všichni do školy nemůžu jít k Finnovi, což je na hovno. Takže jsem šel za jediným člověkem, který mě má stále rád a nebude mu vadit, když přijdu. ,,Ahoj mami." ano šel jsem za svou mamkou do nemocnice. Je stále v kómatu, bohužel. Chci aby se už probudila. Možná si myslíte, že jsem s ní neměl dobrý vztah, ale tak to vždy nebylo. Poslední rok se moje chování změnilo, nevím jestli k horšímu nebo lepšímu to zřejmě zjistím s odstupem času. Ale stranil jsem se jí. ,,Mrzí mě to mami. Všechno se to trochu zkomplikovalo. Musím to nějak napravit udělat něco abych se cítil alespoň trochu lépe." říkal jsem a díval se na ni. Nevím jestli mě slyší možná jo, možná ne. Snad se to dozvím až se probudí.

×××

U matky jsem strávil většinu dne až do tří hodin kdy končí poslední hodina v mé staré škole. Otec mi během dne volal alespoň 10x. Ani jednou jsem to nezvedl. Seru na něj.

×××

Právě jsem před školou a na někoho čekám. Začalo zvonit a všichni moji bývalí spolužáci se začali hrnout z budovy. Nasadil jsem si kapuci a vešel jsem dovnitř budovy. Všichni na mě divně čuměli. Ale to mi bylo v celku jedno. Zašel jsem na záchody a díval se z okna, které tam je. ,,Tohle jsou holčičí záchody. Měl byste odejít." opět ten její debilní hlas, otočil jsem se a podíval se na Sofii. Byla tam sama. Přesně jak jsem chtěl. Když poznala, kdo jsem, chtěla odejít, ale já jsem ji přidržel dveře, takže nešli otevřít. ,,Pust mě!" sykla a otočila se na mě čelem. Naše obličeje byli kousek od sebe. V jejích šedých očích jsem viděl vztek, únavu a ještě něco.. Že by strach? No jistě. Pousmál jsem se a ustoupil o pár kroků dozadu. ,,Co chceš?" založila si ruce na hrudi a propichovala mě pohledem ,,Co chci? To jako vážně? Podle otce bych ti měl poděkovat a omluvit se ti." protočil jsem oči ,,Možná bys ho měl poslechnout." naklonila hlavu na stranu ,,Radši drž hubu." sykl jsem a prohrábl si vlasy ,,Zdáš se mi takový roztěkaný. Nepotřebuješ si dát další dávku?" řekla posměšně a ušklíbla se ,,Ty jedna svině!" řekl jsem a chytl ji pod krkem. Vyděšeně se na mě podívala a chytla mě za ruku. Snažila se ji dát pryč, ale já nepovolil. ,,O tomhle budeš mlčet." šeptal jsem a ona přikývla ,,Do zítra chci mít na účtu padesát tisíc jako odškodný za to, co jsi mi způsobila." zašeptal jsem ji do ucha a ona opět kývla. Pustil jsem ji a ona se sesunula k zemi. Chytla se za krk a hrozně kašlala. Chvilku mi ji bylo i líto, ale hned mě to přešlo. Neměla mě provokovat. Otevřel jsem dveře a chtěl jsem odejít, ale zastavil jsem se. ,,Jo a zlato. Řekni tatínkovi, že jsem se ti už omluvil. Nerad bych se s tebou už kdy bavil. Měj se." mrkl jsem na ni a ona na mě hodila vražedný pohled. Já zabouchl dveře a odešel pryč. Možná to bylo přes čáru, ale já se prostě neovládl. Alespoň něco jsem dneska udělal.

×××

Další část je tu.
Jak se vám to líbí mi dejte vědět do komentářů. Omluvte chyby a překlepy. Děkuji. ❤️
~j~