Transformers IV. - Hvězdolamův odkaz

V temnotě... Úvod

V temnotě, mezi životem a smrtí

    Prohra.

    Myslela si, že taková věc se jí nikdy nestane. Důvěřovala si. Důvěřovala i tomu nejbližšímu.

    A on ji nakonec zradil!

    Nechal ji tu, na místě, které nenáviděl, a naučil ho nenávidět i ji. Sláva, jak jí ji sliboval, se nekonala. Kvůli chybě!!! On, který, pokud věděla, dostal mnoho šancí, ji kvůli jedinému škobrtnutí odepsal. Přitom ona za to nemohla! To magnetické pole této proklaté planety, vybuzené sluneční bouří, jí zmátlo navigaci a její let skončil pádem do hor. Nedostavila se tak na místo určení.

    Křičel na ni. Stálo ho to prý všechno... „Shnij si tu, když nedokážeš takovou jednoduchou věc, jako je přijít tam, kde tě tvůj tvůrce potřebuje!"

    Nevěřila tomu. On ho vztek přejde a vrátí se sem pro ni. Vrátí se... Ale nevrátil. Čekala. Čekala marně. Příliš poškozená, aby mohla létat, aby mohla cokoli.

    Přemýšlela. Na co jí nyní byly všechny bojové schopnosti?! Ale stály za to. Vyzkoušela si je v boji s Autoboty. Ach, to byly časy! Zasnila se...

    Jak například spolu s otcem tenkrát vykouřili Autoboty z energonového dolu! Legrace. Otec sehrál roli outsidera, to mu šlo. Přitom ona číhala poblíž. Neviděli ji. Její zbroj měla schopnost lámat světlo. Otec se před nimi krčil a couval, až je dostal tam, kde je chtěl mít, a ona vtrhla na scénu jako vichřice. Skupinka čtyř Autobotů se tak ocitla mezi nimi. Neunikli. Bránili se statečně, ale skončili pod údery její energonové sekery. Pohybovala se mezi nimi jako vítr. Dvě minuty. Více nepotřebovala. O hlavu menší než oni, dala si je k svačině... Ještě teď se zatetelila, když si vzpomněla, jak ji otec chválil... a teď ji tu nechal?

,,AAAAARRRGHHHHHHH!!!!!! " Její vzteklý výkřik se rozlehl kolem a hory jí to vracely v ozvěnách.

    Musí odsud!

    Snažila se... Snažila - - - až se jí povedlo  aktivovat druhou transformaci. Ještě ji nepoužila. Nenáviděla ji. Ale vypadalo to, že jinak se odsud nehne.

    Pro subtilní a křehké závodní auto to nebyl nejlehčí terén. Bylo stvořené pro rychlost. Přesto se jí podařilo dostat skoro až dolů. Ale tím její štěstí skončilo. Jen vjela na silnici, smetlo ji něco.... A pak začalo teprve peklo. Opravili ji. Ale nemohla NIC! Neschopna komunikace, neschopna dát najevo, že je živá, střídala majitele jako ponožky. Otupěla. Uzavřena v těle, které nesnášela, musela trpět ne příliš něžné zacházení od lidí, které nenáviděla. Mohla jen vnímat. Nic víc. A nenávidět. Všechny a všechno. Ale jednou... Jednou! Všem ukáže, kdo doopravdy je! Snila o tom.

    Až se s ní poslední majitel ošklivě vyboural, zemřel při tom a ona skončila tady. Na smetišti. Už ji nikdo nechtěl. Nestála za opravu. Sny o pomstě skončily.

    To je konec, napadlo ji. A byl. Smířila se s tím, vypnula všechny zbývající funkce. Bude spát, dokud jí nedojde energie a nezemře. Najde klid...

    Spát.....

    Ale ani temnota zapomnění jí nakonec nebyla dopřána. Osud ji opravdu nemiloval.