Silou kouzla

2. Druhá

Sadie sklonila hlavu, ale stále cítila pohled toho starého muže. Může něco vědět? A pokud něco ví on, tak kdo to ví dál? Kousala si nehty a moc neposlouchala, co ředitel říká. Najednou dveře síně rozrazil muž. Celý sál si začal šeptat. Zaslechla jméno. Pošuk Moody. Ano, Pošuk je pro toho muže to pravé. Opíral se o hůl, obličej zohyzděný, vypadal jako přeživší požáru.
Takže tohle je kouzelnický hrdina? Tohle je má učit? Ředitel ho přivedl ke stolu, sál si šeptal, naslouchala. Prý mnoho lidí v Azkabanu je jen díky němu. Co je Azkaban? Musí si to někde zjistit.
Ředitel zase pokračoval, v tom,o čem povídal předtím. Tři kouzelníci ze třech škol se mají střetnout v prestižním turnaji o Pohár a mnoho peněz. Ale je to až pro dospělé kouzelníky. Co je v tomto světě považováno za dospělost? Šestnáct? Sedmnáct? Jednadvacet? Brzy se jí to podaří zjistit. Potom už je ředitel pustil ze síně.
Vyrazila se svými spolužáky. Jeden vyšší spolužák se špičatou čapku na ní začal po cestě mluvit. " Ty jsi tu ta nová z Ameriky? Peterová?"
"Jo. Co chceš?" odpověděla mu drze. "Víš, nahrazuješ místo naší kamarádky Joanne. Uspořádáme jí vzpomínkový večírek, víš? A nemyslím si, že ...." Kluk se odmlčel.
" Nemám se vám tam plíst. Rozumím.  Stejně jsem ospalá, půjdu si lehnout." "Jsi, hodná, děkujeme." usmála se na ní Asiatka, co je asi nejspíš slyšela. Když vešli do Havraspárské společenské místnosti, byla plná mís s jídlem a láhví s pitím.
Kouzelníci ale umí truchlit, pomyslela si Sadie, ale našla schodiště a udělala, co slíbila. Našla svůj pokoj, našla svůj kufr a v tiché samotě pokoje usnula. 

Slyšela, že spolubydlící se dohrabaly na pokoj pozdě v noci. Trošičku musely být opité.
Ale Sadie spala. Bylo jí to jedno.
Ráno se napojila na některé spolužáky, se kterými doufala, že je ve stejné skupině. Bradavický hrad byl opravdu krásný, obří a velkolepě okázalý. První den přežila, byla na sebe pyšná. Naházela do sebe večeři a začala hledat knihovnu. Brzo jí našla a byla fascinována. Knihy, poučte mě!, usmála se na plné police.

Brzo její náruč naplnili knihy jako Lítání s Kanonýry, Běžná kouzelnické choroby a onemocnění, Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě, Vzestup a pád černé magie, Tisíc kouzelnických bylin a hub, Dějiny bradavické školy. Rozložila si  je po stole v knihovně a náhodně je otevírala. "Všechny jsem četla. Chceš doporučit další?"
Za Sadie se ozval hlas. Otočila se na ní. To je ta chytrolínka z vlaku, co cestovala s Potterem!
"Nejspíše by se to hodilo. Ty jsi Hermiona, že?"
"A ty Hannah. Ron ti daroval svou svačinu, že? "
" Ano, mívám často hlad. Ale mrzí mě, že do sebe nemůžu všechny vědomosti nacpat jako když do sebe cpu jídlo." povzdechla si.
Hermiona si k ní přisedla. "Po škole se povídá, že jsi předtím studovala v Americe. Ale ve vlaku jsi říkala, že...tvoji rodiče žijí ve Skotsku..." Sadie se na ní usmála. "Mojí tetě se nelíbilo, co moji rodiče vyznávají za verzi náboženství   a taky ve mě viděla potenciál. Vlastně...z Bradavic, kdybych sedla na kolo, je to kousek domů, když tak přemýšlím. "
"To je dost vtipné, Hannah. Máš to kousek do Bradavic, ale chodila jsi do Ameriky do školy. "
"To máš nejspíš pravdu, Hermiono." Hermiona najednou začala hrabat v pergamenech, co si položila kousek od Sadiných knih.
"Slyšela jsi někdy o skřítcích? A o jejich otročení? Chtěla bych pro mě založit nějakou organizaci. Co myslíš o názvu 'Zastavme Hanebné Zneužívání Našich Bližních Kouzelných Tvorů a Kampaň za Změnu jejich Právního Postavení'?"
" Myslím, že je to příliš dlouhé, Hermiono. Ale sejdeme se tady zítra o obědové pauze, co myslíš? Mezitím i já zkusím popřemýšlet. "
" Nejspíš máš pravdu, Hanno. Tak zítra o obědě. "
Pomohla Hermioně naskládat pergameny do náručí, Sadie si sbalila svoje knihy a každá se vydala do svého pokoje.

Když se jí podařilo přes knihy otevřít dveře do ložnice, čekaly tam na ní spolubydlící.
"Včera jsme se nestačili dostatečně seznámit. Jsem Cho Changová." Asiatka, co jí včera odehnala od oslavy ve společenské místnosti k ní teď natahovala dlaň.
"Hannah Peterová. Ale to vy asi všechny víte. Položím si knihy, omluvte mě. " Shodila haldu knih do postele a potřásla si s Cho.
"Padma Patilová." Další k ní dlaň natahovala dívka s tmavší pletí, nejspíš i podle jména Indka.
Další se jí představila nějaká hnědovláska, ale její jméno okamžitě zapomněla, když viděla, kdo se jí představuje další.
Smetanová pokožka, krásné blond vlasy, co připomínaly pampelišky, milý úsměv, jiskřičky v očích. "Lenka Láskorádová. Jsem ráda, že tě poznávám. "
"I mě je potěšením." usmála se na ní Sadie.
"Je to trochu blázen." šeptla jí do ucha Cho.
I kdyby to byl největší blázen světa, pomyslela si Sadie, i blázni mají právo na to být milováni.