Zrádce světů [PŘEPIS KAPITOL]

KAPITOLA I. ✔

Přes široký vodní příkop, kde kalná voda černala temnotou, vedl starý kamenný vybledlý most s mohutným zábradlím, jenž místy porostl lišejníky či mechy. Nehybní chrliči ze sopečného kamene hlídaly obě strany mostu. Prašná cesta, po krajích ozdobená ostrými kameny vybíhající ze země, se za krátkým přechodem do Hory nářků dlouze táhla až k vysokým, černým jako uhel hradbám obklopující hrad vystupující z bývalé, dnes již vyhaslé sopky, spolu s malým nádvořím. Každičká věž čtvercového půdorysu měla místo střechy broušené cimbuří.

Pršelo. Lilo jako z nekonečné konve. Kapky deště zlomyslně prosakovaly chudé oblečení čerstvě dospělého šestnáctiletého chlapce vedeného mužem s kvalitní kápí přehozenou přes těžké černé brnění. Kolem pasu rytíř nosil zavěšenou delší dýku poskvrněnou čerstvou krví.

Těžké okovy na nohou mladému zajatcovi ztěžovaly už tak náročnou cestu. Chodidla se mu pletla, a když klopýtl, vysloužil si ještě pevnější stisk neústupného rytíře. Sykl nepříjemnou bolestí a dále si už raději dával pozor, aby neudělal další zbytečný pohyb. Nevěděl, proč tu je, a ani netušil, proč mu chrliči naháněly tak mrazivou hrůzu, když byly pouze ze starého kamene. Ale byl by přísahal, že ho jejich neživé oči pozorovaly.

Cítil se neskutečně zdrcený. Až teď si pomalu uvědomoval, co se stalo. Potom, co mu ten nechutný parchant nasadil těsná pouta a než spolu s mohutnými vojáky neúprosně vypálil bídnou a ponurou chalupu, ještě stihl... ještě stihl zavraždit jeho rodinu – matku a milovanou, teprve čtrnáctiletou sestru. Jediného otce svatý Osud ušetřil toho masakru, když ráno ten den vyrazil na trh prodávat své čerstvě chycené ryby. Neustále se mu ta hrůzná scéna přehrávala před očima: vzpíral se, chtěl je zachránit, ale nezmohl nic. Donutili se ho dívat na to, jak nabroušenou dýkou... ne. Nedokázal si to připustit. Na to mu chyběla zdárná odvaha.

Moc dobře věděl – již se s tím smířil –, že má velmi malou šanci na přežití. Věděl, že tato temná hora, za níž se do nekonečna rozpínal rozbouřený a divoký oceán, představovala nášlapnou minu pro každého, kdo do ní vstoupil, ba se i přiblížil. Buď jako vězeň nebo jako „hrdinní" odvážlivci, kteří chtějí být jejími poskoky.

Přešli kamenný most, pod nímž se táhla tmavá řeka oddělující krajinu Černého lesa od výběžku s vyvýšeninou a ústící do moře, a tiše vyčkávali, až se otevřou křídla detailně ozdobené hlavní brány ze stejného materiálu jako hradby. Ač to zajatec čekal či ne, rytíř s kápí zakrývající mu obličej vyndal zkrvavenou zbraň z opasku a přiložil ji na hrdlo ubohému. „Stačí jediný chybný krok, jediný nesprávný pohyb, který uděláš, a zemřeš dřív, než ji vůbec uvidíš!" procedil skrz zuby hlubokým hlasem. Chlapec nepříjemně pocítil, jak se mu do měkké kůže jemně zarylo ostří. I přes to, že ho po krku zašimral teplý pramínek krve, se snažil nedat najevo svou bojácnost.

Při slově ji se nekontrolovatelně zachvěl a na rukou se mu naježily chloupky. Takže mě před Démona Temnoty vážně přivedou, pomyslel si a polkl. Nechtěl si představit, jaká muka ho za chvíli čekají.

***

Nikdo na umírajícím světě již nevěřil na zázraky. Ona nevěřila na zázraky. Ne po událostech, co jí změnily a obrátily život navždy naruby. Zastávala názor, že nelítostný Osud si vždy vyhledá nejslabší místo každého člověka, každého obyvatele země Arillery, byť je sebevíc nezajímavý, a pak zaútočí... a posere mu budoucnost.

Na tuto myšlenku a vlastní zkušenost se napila z většího pozlaceného kalichu, na kterém byly vyryty lehce bronzové liánky táhnoucí se po dříku až k noze, naplněným chutným sladkým červeným vínem. Mlaskla a při pomalém vychutnávání nevědomky zavřela zelené oči s lehce rudým až cihlovým nádechem. Vzdychla, poposedla si a položila kus kovu na široké levé opěradlo.