Zrádce světů [PŘEPIS KAPITOL]

KAPITOLA III.

Elinia bolestně zakřičela a pohlcovala ji mírná panika. Co teď?

Rychle začala přivolávat plameny, aby šíp spálila na popel. Prsty už skoro nemohla pohybovat.

Šíp shořel na šedý prach a z rány jí začala téct tmavě červená – skoro černá – krev. Ale stále lidská.

Začala sebou všemožně škubat a hýbat, aby jedu odolala. Ale působil rychle.

Zbývalo pár stop a spadla by do hloubky řeky. Musela si zkrátit svoje nádherné těžké šaty, nebo jí stáhnou ke dnu. I když ona tam je už dva roky.

Ještě jednou se snažila vyvolat plameny. Prosím. Já prosím. JÁ. Vyčaruj ty plameny.

Temnota se v jejích rukou objevila jako zázrak a ona si sotva díky jedu zničila sukni šatů. Nyní jí sahaly po stehna. Z krajů se ještě kouřilo.

To už zavřela oči a naposledy se hluboce nadechla. Když ji voda spolkla, rozvířila se nad takovou vlnou moci, která do ní udeřila.

Elinia nemohla plavat. Jed ji pohltil natolik, že mohla sotva otevřít oči. Máchala všemožně rukama a nohama (jak to šlo), snažila se plavat, ale... Nemohla. Postupně se potápěla do nekonečné hloubky.

Nemůže to takhle skončit. Nemůže... Tolik jsem obětovala tomuto životu. Tolik jsem jí dala, že nevím, jestli jsem člověk. A i kdybych byla... Tak bych se ksakru vzchopila a ten jed by mě vůbec nezajímal.

Snažila se dělat tempa. Slzy jí tekly a byly černé jako uhlí. Sílu soustředila do rukou a nohou. Kolem ní se vytvořila temnota a kryla ji před chladem zdejšího vodního prostředí. Vlasy měla úplně černé.

Už viděla hladinu, v tom ji ale něco zatahalo za chodidla. Něco jí stahovalo dolů. Když se podívala pod nohy, nic tam nebylo. Nemohla vyplavat na hladinu a začal jí docházet dech. Temnota se stahovala kolem Elinii. To ona ji táhla ke dnu. Její moc ji táhne ke dnu.

Začala panikařit. Tohle se jí nestalo. Nikdy se její moc k ní neotočila zády. Ale nemohla nic dělat. Nevěděla, co má dělat.

Dusila se. Vědomí Eliniu opouštělo.

Poslední věc, na co myslela, byla, že temnota umí pouze zabíjet.