Zrádce světů [PŘEPIS KAPITOL]

KAPITOLA IV.

Noční drsný vítr a studené kapky deště ji pošimraly na nose. Unavené moře umývalo dívce holá chodidla. Mokré vlasy měly opět svou bledě blonďatou barvu. Její černé šaty byly potrhané a zničené a na nohou se jí vyjímaly malé čerstvé jizvy.

Eliniu probudila až silná bolest na tváři od střepin, jež si zapíchla, když proskočila velkým oknem, které lemovalo místnost do trůnní síně. Když úplně otevřela tmavé oči, přerývaně dýchala. Pocítila, že jed z jejího těla vyprchal.

Sedla si a ruce si opírala o tvrdou kamenitou slizkou zem. Ramenem jí projela oslepující bolest, ale znovu si nelehla. Musela být silná. Hlavně v této situaci.

Na jazyku měla spousty otázek: Jak jsem to mohla přežít? Jak to, že moje moc se obrátila proti mně? To se ještě nestalo. Co když se to stane i příště?

Až teď si uvědomila, že ji nepožírá písčité dno. Rozhlédla se po okolí. Nacházela na pobřeží Moře temného písku a před ní v dálce uprostřed vody ukazovaly svou krásu hory a Hora nářků – její hrad. Tím, že ho považovala za svůj domov, chtěla zakrýt minulost, protože ona dobře věděla, že její duše žije jinde. Na místě, ze kterého zbyly jenom uhořelé trosky. Ale kdyby jenom ty.

Zvěř radši zalezla před ohnivými biči bouřky, hvězdy schovaly rozzlobená oblaka.

Elinia se syknutím vstala a nakrčila obličej. Bez bot si bude probojovávat cestu těžce. Rukama si objala paže a narovnala zničené šaty. Zaklela. Sahaly jí po zničená stehna a kamínky z rukávů byly kdoví kde.

Jenom se uklidnit. V takových situacích jsi byla už několikrát. Teď se stačí schovat před těmi zmijemi a mám to. Ale ten kluk...

I přes vnitřní nevoli začala pomalu chodit a sykala, když se jí do noh zabodával písek a všemožný štěrk.

Měsíc přikrytý pláštěm temných oblak sotva ukazoval Elinii cestu, musela si proto pomoct malinkým světýlkem, které dokázal vyčarovat pouze její ukazováček i přes všechnu tu zkaženost a zrůdnost, jež byla protkaná jejím tělem.

Záře jejího prstu ozářila tvář, na které jí brzy zbudou malinké jizvy po kouscích ostré části hradu. Nalíčené rty nabarvené tmavou ostružinovou barvou voněly po pachu krve a smrti. Oči zakrývala sobecká temnota a špičatý nos byl oproti nim nevýrazný. Vlasy měla mokré a přilepené k pokožce.

Pohlédla vzhůru a uviděla rozprostírající se visutý most se strašlivými chrliči, které dostala jako dárek. Věřila, že jsou živí a proto je posadila sem, aby už předem všichni věděli, že tady – na jejím území – jsou ztracení a už o nich nikdo neuslyší ani šepot mezi mrtvými větry.

Hadi se blíží. Strnula. Ženský hlas unášený větrem jí pošeptal tři slova. Jednu větu. Pět slabik stačilo, aby se dala do zoufalého běhu na pravou stranu. Moře si vybíjelo zlost na své hranice vlnami.

Hadi se blíží. Po její pravici míjela malý písčitý příkop. Musela najít menší sesuv, po kterém by vyšplhala. Z dálky byly slyšet řevy mužů prolezlých špínou a zkažeností.

Hadi... Její prochladlé tělo potřebovalo více látky než průhledné rukávy a tenkou vrstvu šatů. Po rukách a nohách rašila husí kůže a chloupky se naježily.

Nesměla dopustit, aby toho kluka odvedli a ještě vyslýchali. Nesmějí vědět, že i ona má tragickou minulost. A touto informací by je napadlo, že ona je dcera lorda Harda. Nechtěla, aby se to někdo dověděl.

...se blíží.

***

Jed mu omezoval veškerý pohyb, po obličeji tekl teplý pramen světle červené krve, nos zlomený, v nohách zapíchnuté všemožné střepy a ruce ho pálily od kroužků pout.