Zrádce světů [PŘEPIS KAPITOL]

KAPITOLA V.

Nikdy si netroufla do nich vstoupit. Nechtěla ty jeskyně pošpinit svojí osobou. Ač její nynější já by je dávno zničilo a využilo, něco v jejím nitru jí napovídalo, že by to nebylo správné. Ať jsou jediná vzpomínka na dobu Dvou sester. Ať magické křišťály osvětlují neprostupné žíly kamene a vypráví jim jejich příběhy.

Nyní ten pocit musela zahnat. Prastaré jeskyně jsou jediné šance na přežití. Její přežití.

Strážci zrychlili a ona si vyhlídla druhou nejbližší jeskyni po její levici mezi dvěma vysokými smrky ozbrojenými jehlami přírody. Tu jedinou snad nezasypaly těžké kameny, které by však snadno odstranila díky své moci. Ale čas nebyl na její straně. Slizké, plísní pokryté zelené liány zakrývaly vchod do kamenného bezpečí. Ty se plazily až do výšin stromů a byly tak jejich nenápadnou výstředností. Mokrou trávu pokrývající povrch jeskyně zdobily prašivky, jež zanikaly v mrtvých bodlácích.

Mechové podloží lesa vystřídal balvanitý povrch. Elinia litovala chlapce, když běžela po kouscích, které ji štípaly do noh a působily nepříjemnou bolest. Určitě bude mít zlomený nos. Ale zaslouží si to, když nechal prolít krev svojí rodiny kvůli... mně?, pomyslela si a zarazila se, protože to udělal kvůli ní. Ale za špatným účelem. Takže mu je smrt souzená. A to dlouhá.

S nechutí odhrnula liány a skrčila se, protože široký vchod do jeskyně byl nižší než ona. Když opět nechala rozsvítit na svém ukazováčku světlý plamínek, ozářily se před ní ztrouchnivělé, mechem prolezlé tlusté sloupy dřeva. Odhodlala se a vkročila.

Čím běžela hlouběji, tím se chodba zužovala a snižovala až tak, že nakonec musela chodit po čtyřech a bezvládné tělo chlapce táhla po jeho zádech. Jakmile uviděla hochův obličej, zhrozila se. Obličej měl úplně zničený a na pravé ruce se mu táhla krvavá čára. Elinia nebyla zas tak hluboko, aby neslyšela řev mužů, kteří byli sakra blízko. Pokračovala dál.

Neopovážila se podívat na strop nekonečného tunelu, jelikož by určitě spatřila Měsíční pavouky velké jako její malíček, již se rádi živili září magických krystalů, a pavučiny ozdobené mrtvými těly chyceného hmyzu. Zdi byly hodně stísněné a staré jako Hora nářků. Jejich tíha se přenášela na Eliniu a dělalo se jí z toho nevolno. Musejí být blízko magické křišťály, pomyslela si, přes bolení v břiše pokračovala dál. Musela. Nechtěla skončit v rukou Královských zmijí a udělat radost tomu generálovi vsadit ji do Argantu.

O pár stop později, kdy měla dost toho zabíjejícího bezedna, tunel ústil do větší kruhové jeskyně. Zaklela štěstím. Řevy mužů sotva slyšela, ale přiblížili se. Už byli v kraji nekopců.

Kruhová jeskyně působila útulně. Konečně se mohla postavit. Málem úlevou vzlykla, když se narovnala. Strop ozdobovalo jen pár stalaktitů, stěny tvořeny špičatými kameny, jež se navzájem pokrývaly, byly hrubé. Nebýt jejího světla, viděla by pouze temnotu, která ji dnes poprvé zradila. Na to se ale snažila nemyslet.

Jeskyně nikam nepokračovala, tak si mohla v klidu sednout vedle konce tunelu, aby svými zesílenými smysly zachytila alespoň střípek zvuku linoucího se zvenčí. Tělo společníka položila na druhou stranu od ní.

Z odposlouchávání ji vytrhl prudký pohyb chlapcovy ruky. Okamžitě vyčarovala volnou rukou černý plamen a namířila ho na něj. Chlapec pomalu otevřel oči a zase je rychle zavřel, když uviděl příslib záhuby v jejích očích. Byl zmatený. Před chvílí v rukou svých a teď zas v jejích. Nevěděl, co je lepší.

„Jestli se o něco pokusíš, jestli jenom cekneš, tak tvoje smrt bude ještě pomalejší než ta, kterou mám připravenou pro toho Královského spratka, co si sedí na trůně a myslí si, že pouhé ubohé Zmije mě dostanou," pohrozila tichým hlasem smrti a přiblížila ruku se světlým plamínkem k jeho nosu. To ho přimělo otevřít oči. Tento plamen vysílal hřejivé teplo oproti tomu druhému, kterým ho na Hoře nářků mučila. Jen vzpomínkou na to se otřásl. Elinia to zaregistrovala, ale neokomentovala to.