ECHOTALE: Láska & Echo ❤

KAPITOLA 1. - Nový domov

,,Hej, Frisk, takže... jdeme?" Držím během toho, co se ptám cigaretu v ruce, ostatně jako obvykle. Podíval jsem se na Frisk, která stojí na úzkém výčnělku zdi jeskyně do které jsme asi před hodinou tiše vešli. Je to tady dost hezké místo, hlavně díky výhledu  skoro na celé Podzemí. Nad námi se rozprostírá hvězdná obloha a na ní měsíc, který to tady okolo celé jemně osvětluje.

Frisk se chvíli dívala vzhůru a pak si jen tišr povzdechla: ,,Je to tady opravdu nádherné... nechci tady na to, všechno jen tak zapomenout a ani to nechci opustit, Sansi, opravdu. Dali jste mi všechno, co jsem kdy potřebovala a to taď jen tak zmizí. Opravdu musíme odejít?" Otočila se a přišla ke mě. Z výrazu na její tváři jsem poznal že opravdu odejít nechce a že jí to dělá starost. Vím ale že je to tu zas a já nevím proč přesně. Zakroužil jsem nenápadně očima zrovna když jsem opět potahoval z cigarety: ,,Hele, Frisk, vím že je to pro tebe dost těžký ale... nejsi jediná kdo tady žil tak dlouho. My tady byli ještě déle, vzpomínáš? Věř že pro nás je to tak trochu... úleva a většina monster se už nemohla dočkat. Na druhou stranu - přece to tu neopouštíš na vždy, kdykoliv se sem můžeš vrátit... myslím si ale že jsi jediná, kdo tady chce takhle úpěnlivě zůstat..." usmál jsem se trochu a otočil se k ní zády, směrem k lesní cestě. ,,A teď pojď, nebudu tě přemlouvat celý den..." můj úsměv záhy zmizel a trochu jsem zrychlil ať má Frisk důvod taky jít rychleji. Ona při tom zabořila pohled do země a asi začala přemýšlet, co bude dál.

Rychle mě dohnala ale začala se dívat kolem nebo prostě jinde. Zašlápnul jsem cigaretu, kterou jsem hodil na zem tak, aby se z ní přestalo čmoudit a zastavil se: ,,Už mi konečně řekneš co se děje? Proč se chováš tak... jinak?" Snažil jsem se vypadat co nejvíce zaujatě. Být v tomhle vztahu znamená, cituji: ,,vzájemnou komunikaci", což mi Frisk nedávno dost důrazně vysvětlila takže se snažím zlepšovat v mluvení s ostatními nebo pro začátek alespoň ,,předstírat zájem". ,,Myslel jsem že budeš ráda že se vracíš mezi lidi, mezi ty ke kterým patříš a že... už od nás budeš chtít mít klid..." trochu jsem zlehčil tón hlasu aby mi to všechno už konečně vysvětlila. ,,Víš... právě Povrch je místo před kterým jsem k hoře utekla ... pamatuji si ten den do dnes... ne, vážně... já... se tam nechci vrátit, Sansi..." řekla Frisk dost nejistě a zarazila se na místě. Já se otočil k ní a poznal že už jsme krapátek hysteričtí. Zároveň ale tohle její chování vůbec nepoznávám, možná to bude vážnější než si myslím. ,,Ale notak, nebuď jak malá... musíš čelit svému strachu přesně jak říká Papyrus..." snažil jsem se Frisk přesvědčit jít dále když už tedy stojíme dokonce před hradem. ,,Tak pojď... řekni mi co se tehdy stalo..." rozešel jsem se a Frisk hned za mnou takže jsem si oddechl. Frisk mi po cestě nakonec opravdu řekla o tom jak když byla malá tak slýchávala příběhy o dětech, které na horu Mt. Ebott zavítaly, záhy zmizely a už se nikdy nevrátily. Teď už ale ví že ta vyprávění nebyla pravdivá jelikož je v Podzemí prvním a zároveň i posledním člověkem. Ona, sama by k hoře prý nikdy nešla ale prý jí tam vyhnaly nějaké starší děti když při tom po ní pořvávaly ať jde tam, kde patří - mezi monstra. Ještě té hodiny našla v hoře jezkyni do které se chtěla schovat před deštěm ale uvnitř omylem zakopla a zřítila se až dolů, do Ruin. Pokračování všichni dobře známe.

Došli jsme oba na konec hradu kde se nachází už jen bariéra. Mezera mezi dvěma světy vyplněná nepřemožitelným kouzlem. Tedy, bývávalo a to do včerejšího večera. Teť je to spíše brána kterou lze procházet tam a zpět. Prošli jsme oba mlčky na Povrch jakoby to bylo prosté nic. Zvláštní pocit. Náhle se před mámi otevřel výhled z vrcholu hory na celý okolní svět. Hvězdá obloha kterou jsme před chvílí mohli viděli pouze ze vnitř hory jde nyní vidět tak jako nikdy před tím. Miliony hvězd jakoby nás vítalo svým zářením při tom kdy jsme se oba zastavili na samotném okraji hory a  rozhlédli se kolem.