Úsměv, Dolly! ✔️ HPFF

🔴První bolest

Dolly si své světle hnědé vlasy vyzdobila čelenkou a usmála se na sebe do zrcadla. ,,Dnes," začala na sebe milým hlasem, ,,bude vše dobré. Jsi hezká a chytrá. Dnes to všem ukážeš." I když to sama sobě říkala, nevěřila si. Dolly se svou výškou a typicky ženskou křehkostí těžko mohla být sebevědomá. Nevěřila tomu, že by vůbec někdy mohla přesáhnout svůj stín, vystoupit z toho šera... Ale dnes měla šanci - a hodlala ji využít. Každý člověk si přece zasloužil jednoho dne zazářit. I ona mohla být kráskou večera. Zasloužila si to po všech těch letech, kdy na sobě tolik dřela. Lidé tu snahu přece museli ocenit...

Vánoční večírek byl již v plném proudu. Dolly kráčela Velkou síní ve svých tmavě zelených šatech, rukama si přidržovala sukni, aby nezakopla. Byla nízká, takže šaty byly přespříliš dlouhé a ona neznala zkracovací zaříkadlo. Byla však odhodlaná nezakopnout a trpělivě si celý večer hlídat vlečku.

,,Dobrý večer, pane profesore," pozdravila mile Křiklana. Ten se na ni zahleděl a pak pravil: ,,Dobrý večer, slečno... Slečno..." Dlouho uvažoval a pak místo pátrání po jejím jméně ukončil větu slovem: ,,Slečno."
Dolly byla raněná. Pět let už studovala v Bradavicích. Pět let byla v Křiklanově koleji! Pět let měla vynikající známky! A přesto? Nepamatoval si její jméno, ani se o to nijak zvlášť nesnažil. Dokonce nepatřila do jeho klubu, přestože měla lepší výsledky než polovina studentů, kteří tam patřili. Prostě ji přehlížel, stejně jako ostatní profesoři, stejně jako ostatní studenti... Dolly zahnala slzy, které se jí draly z očí. Tohle byl přece kouzelný večer! Nebude si ho kazit idiotem Křiklanem. Měla na víc. Čím hůř se cítila, tím víc zvedala svou bradu a křečovitě se usmívala.

Zamířila k hloučku zmijozelských chlapců. Všechny znala jménem. Vídala se s nimi ve společenské místnosti. Byli o rok starší, ale často se Dolly ptali a žádali ji o radu. Byla jejich kamarádka. Kamarádi si pomáhají. Dolly jim ráda vysvětlovala látku, cítila se potřebná a chtěná.
,,Ahoj, kluci," řekla s širokým úsměvem na tváři. Jeden z kluků - Dominic Slyfox se ušklíbl a pohlédl na ostatní, jako by jim tím říkal: koukněte, koho teď roznesu na kopytech!
,,No nazdar, Lóro!" pravil a zakřenil se. ,,Neměla bys bejt v ložnici a číst si učebnice?"
,,Proč?" otázala se zmateně Dolly. Věděla, že nepřijde nic hezkého, ale zeptat se musela. Chtěla porozumět jeho humoru. Chtěla zapadnout! Chtěla být žádaná! Kdyby se urazila, tak by jí žádní přátelé nezbyli.
,,Protože na vánočnim večírku bejvaj jen ty hezký holky," odpověděl Slyfox a všichni se otřesně krutým tónem rozesmáli.
,,Ty... Ty..." Dolly zoufale hledala slova.
,,Copak máš na srdci, mrňavá Lóro?" zeptal se Slyfox a následovala další vlna smíchu.
,,Ty jsi tak... Vy všichni jste tak..." Oči jí pálily, jak moc se jí chtělo plakat. Otočila se na podpatku a chtěla vyrazit vpřed. Jenže zapomněla na předlouhé šaty a zakopla. Spadla na kolena. Za sebou slyšela řev, posměšky a ,,žertovné" poznámky. ,,Lóra spadla na hubu, hodíme ji do krbu! Není hezká, ani fajn, bude dobrá na podpal!" zpíval Slyfox. Vyhrabala se na nohy a utekla z Velké síně. Běžela celou cestu do zmijozelských ložnic. Padla na postel a plakala. Tak hrozně si přála být jeden večer výjimečná a krásná. Proč se takhle zachovali? Proč byl svět k Dolly tolik krutý? V hlavě jí dokola zněla ta říkanka. Nebyla vlastně ani správně rýmovaná, ani nedávala smysl, ale tak hrozně bolela... Všechno bolelo. Křiklanovo přehlížení, pohledy spolužaček, řeči kluků... Vždyť ona jim radila! Doučovala je! Byla mnohem chytřejší než oni! Byla snad jediná možnost jak zapadnout hrát hloupou? To bylo absurdní! ,,Nenávidím muže," pronesla tiše mezi vzlyky. ,,Nenávidím všechny."

Nebudu slabá!