Fotka před smrtí

29 2 0
                                    


Byla asi půlnoc a já zrovna koukala na televizi, když v tom zazvonila pevná linka v kuchyni a když jsem ji zvedla s domněnkou, že mi volá kamarádka, tak jsem nic neslyšela kromě nějakého divného funění a pak jen táhlý zvuk zavěšeného hovoru. Docela mě to vyděsilo. Přešla jsem zpátky do svého pokoje, když v tom v obývacím pokoji spadla váza. Přišla jsem a všimla si papíru, který ležel na stole. Ucouvla jsem. Byla tam moje fotka, jak spím. Musela to být aktuální fotka. Zvláštní bylo, že bydlím sama a tak mě nikdo nemohl vyfotit.

„To je jen zlý sen. Jenom zlý sen," opakovala jsem si furt dokola a snažila se probudit, i když jsem věděla, že se mi to nepodaří, protože to nebyl sen.

Šla jsem do koupelny jako každý večer provést hygienu. Podívala jsem se do zrcadla a viděla za mnou stát postavu v černé kápi. Vyjekla jsem. Když jsem se otočila, nikdo tam nestál, ale jakmile jsem se podívala zpět do zrcadla, tak tam byla. Vyděsilo mě to. Se spěchem jsem vyšla z koupelny do mého pokoje. Posadila jsem se na postel a strnule tam seděla asi hodinu a koukala do zdi. Potom jsem si vzala večeři a šla koukat na film. Po filmu jsem odložila můj notebook a šla spát. V noci se mi zdály noční můry. Ve tři hodiny ráno mě probudil zvuk vycházející z mého notebooku. Nevím, jak se to stalo, ale byla tam hodinová nahrávka toho, jak spím. Bylo na ní vidět, jak něco tahá za peřinu a hraje si s mými vlasy. Zvláštní bylo, že obraz byl vidět i když byla v pokoji zhasnuta všechna světla. Pochybovala jsem o tom, že kamera mého notebooku má noční vidění. Už jsem znovu neusnula. Po celém domě byly slyšet divné zvuky. Skřípaly dveře, bouchaly skříně, občas něco spadlo. Slýchávala jsem vrčení a škrábání drápů. Měla jsem z toho husí kůži. Nevěděla jsem, co dělat. Po stěnách se pohybovaly černé stíny.

Další noci se to stupňovalo. Začala jsem i slýchávat hlasy jiných lidí. Nejdříve nešlo rozeznat, co říkají, ale po čase to znělo, jako když volají o pomoc. Ba přímo křičeli. Mrazilo mě z toho v zádech. Každou noc se mi zdáli noční můry. V noci moc nespím. Jsem absolutně vyčerpaná. Celý den se to snažím dospat nebo alespoň odpočívám u filmu.

Další noc už to bylo zase horší. Vše se samovolně hýbalo a blikala světla. Šílela jsem z toho. Nebyla jsem schopna se přestat třást. Nebyla jsem schopna racionálně uvažovat. Hlasy, které jsem slyšela, mě nenechaly spát. Volaly o pomoc. Pak tu byly i hlasy, které říkali, že mě zabijí. Slyšela jsem je furt. Když jsem se snažila odejít z domu, tak to nešlo. Něco mě tu drželo a nechtělo mě to pustit.

Nespala jsem. Vůbec. Tentokrát už ani přes den. Furt tu něco křičelo, vřískalo, vrčelo, škrábalo, hýbalo s věcmi, blikalo se světly. Často zvonil telefon, ale když jsem ho zvedla, nebylo slyšet nic než jen funění nebo chrčení.

Byla jsem vyčerpaná. Už se to nedalo vydržet. Byla jsem zoufalá. Ale už ne vyděšená. Dalo se na to zvyknout. Když se něco opakuje moc dlouho, zvyknete si. Čas od času se mi po těle objevovaly škrábance. To bylo dost nepříjemné. Pálilo to. Občas jsem dokonce nemohla dýchat, jako by mě něco dusilo. Chtěla jsem spát, ale jakmile jsem usnula, tak se mi zdály akorát noční můry stejně jsem se zas probudila. Furt mě to nechtělo pustit z domu. Trvalo to už týden.

Jednou se mi podařilo usnout. Spala jsem tak tři hodiny. Když jsem se probudila, tak vedle mě ležel nůž. Věděla jsem, co udělat. Jak se vysvobodit. Z toho všeho vedla jen jediná cesta. Smrt. Byla jsem silná osoba, ale tohle bylo na mě moc. Bylo to hrozné a já věděla, že to hluboce zasáhne mou rodinu a přátele, ale už jsem z toho byla fakt na dně. Vzala jsem nůž a několikrát jsem se bodla. Byla to pomalá a bolestivá smrt, ale bylo to vysvobození.




PS: tenhle příběh byl původně vymýšlen do jedné soutěže

Děsivé storkyKde žijí příběhy. Začni objevovat