Děsivé storky

Noc, na kterou nikdy nezapomenu

Stalo se to 31. 10. 2018. Na Dušičky nebo na Halloween, to je jedno, každý to nazývá nějak. Ten měsíc byla aktivita duchů a démonů větší než obvykle. Většinou jsem cítila jen jejich přítomnost, ale nikdy nic nedělali. Tentokrát však mírně poblikávali světly, houpali lapačem snů zavěšeným nad mou postelí a jeden se i zhmotnil a stál v rohu obývacího pokoje. Často jsem se v noci budila. Před pokojem často stávala i Trůda. Jediná přátelská energie. Hlídala mě. Umřela, když jsem byla ještě malá, ale vzpomínám si na to, jak mně a sestřenici vyprávěla různé příhody, když jsme spolu seděli na zápraží před domem. Když umřela, tak se prarodiče rozhodli, že její popel zůstane na pozemku a od té doby se tu začaly dít zvláštní věci. Pamatuju si dost dobře jen tři. Otevírali se dveře od bytu, jednou při obědě, když jsme byli všichni v jídelně, zaštěkal můj pes na baterky, který měl na obojku čidlo, které spouštělo štěkání a to, že z konferenčního stolku se vznesl do vzduchu ovladač od televize a potom spadl. Ale zpátky do přítomnosti, i když vlastně spíš do méně vzdálené minulosti.

Tu noc jsem se probudila jako obvykle a šla jsem na toaletu. Cítila jsem, jak mě něco pozoruje stylem, jako když tygr pozoruje svou kořist, ale nikoho jsem neviděla. Jen jsem cítila ten upjatý pohled a negativní energii. Zalezla jsem zpátky do postele a pokoušela jsem se usnout. Nešlo mi to. Cítila jsem, že ta negativní energie šla se mnou do mého pokoje. Pokusila jsem se jí nějak od sebe odehnat, odstrčit. Nefungovalo to. Ucítila jsem, jak se mi svírá hrdlo a nemůžu moc dobře dýchat. Ta entita mě škrtila. Bylo to děsivé a nepříjemné. Nemohla jsem se jí zbavit. Po chvíli z ničeho nic přestala. Ale zůstala. Té noci jsem už neusnula. Můj strach ze tmy se kvůli tomuto zážitku značně prohloubil.

Je zvláštní, jak je člověk fascinován paranormálními jevy, ale zároveň se jich bojí. Nesnáším lidi, kteří když vědí, že cítím duchy a démony tak říkají: „To bych taky chtěl umět,", „Naučíš mě to?" a spoustu dalších věcí. Já tuto schopnost neberu jako něco extra úžasného, ale ani jako prokletí. Je to někdy hold nepříjemné a děsivé a spousta lidí si tuhle stránku neuvědomuje. Tato schopnost je z větší části vrozená. Nedá se naučit, ale dá se posílit anebo také oslabit. Člověk s těmito schopnostmi si musí dávat větší pozor, jelikož díky citlivosti jsou častěji terčem posednutí, nebo také upnutí ducha či démona. Přeci jen, po smrti se cítíte sami, takže uvítáte, když vás někdo vnímá.

Povídka je smyšlená jen z části, a to přesněji datum, jelikož si nepamatuji, kdy se to stalo a chtěla jsem, aby to působilo o něco málo děsivěji.