Děsivé storky

Alter Ego

Nikdy jsem nebyla oblíbená. Ale ani neoblíbená. Byla jsem pro všechny prostě neviditelná. Štvalo mě to. Ani na internetu, kde jsem byla zcela anonymní, jsem si nedokázala získat přátele. Na Instagramu jsem měla jen 50 sledujících. Napadlo mě, že kdybych na Instagramu vystupovala jako jiná osoba, tak by to bylo lepší. Vymyslela jsem si svoje alter ego. Jmenovala se Marylin a žila v New Yorku. V New Yorku jsem žila taky, takže až takové lhaní to nebylo. Jelikož jsem byla zkušená programátorka, tak jsem dokázala zjistit, které rysy mají oblíbené influencerky a instagramerky a tím jsem vytvořila dokonalou osobu. V programu jsem ji vytvořila tak, aby vypadala realisticky a pak zbytek vždy dodělávala ve photoshopu. Bylo to tak snadné. Netrvalo dlouho a získala jsem svojí první tisícovku sledujících. O pár let později jsem dosáhla dokonce milionu. Nyní mam 10 milionů sledujících a každý den jich stovka přibude. Mám spolupráce s firmami jako Gucci, Versace, Huda beauty a další. Prostě si žiju svůj splněný sen. Žiju ve střešním bytě v mrakodrapu a mám tu i vířivku. Každý rok jezdím na několik dovolených třeba na Bahamy. Nikdo neví, kdo skutečně je za profilem, nikdo ji nikdy nepotkal a ani nepotká. Čas od času přemýšlím, co by se stalo, kdybych odhalila, že za tím vším stojím já. Nebo zda bych mohla si založit svůj účet čistě za sebe. Ale bojím se, že by to všechno pokazilo. Jednoho dne mě napadlo, že mám dost peněz na to, abych si zařídila plastickou operaci tak, abych vypadala stejně jako ona. Bude to stát sice dost peněz, ale proč by ne. Mohla bych pak vyjít na ulici a konečně by si mě lidi všímali. Značky, se kterými spolupracuji, vědí, že Marylin je CGI postava, ale kdyby byla reálná, tak by to bylo vše lepší. Dala jsem o svém rozhodnutí vědět rodině, firmám a taky pár přátelům. Rodina sice byla proti, ale bylo mi to jedno. Další den jsem zavolala na plastickou chirurgii, abych mohla přijít na konzultaci. Můj návrh mi schválili, že to půjde bez problémů. Vše šlo dle mých plánů, ale jak se říká, když jde dlouho něco moc dobře, vždy se to nakonec posere. Ten den, co jsem měla přejet půlku Států, abych se tam dostavila na operaci, bylo všechno divné. Bylo brzo ráno a byla totálně volná silnice. Najednou se na ní objevila Marilyn. Ano, vypadala přesně jako ta Marilyn, kterou jsem vytvořila. Strhla jsem rychle auto a naneštěstí jsem spadla do příkopu. Auto udělalo pár otáček a převrátilo se na střechu. Snažila jsem se z něj dostat pryč, ale nešlo mi to. Hrozně mě vše bolelo a měla jsem zlámaný kosti a taky žebra. Viděla jsem, jak přichází ke mně. Byla to ona. Musela to být ona. Není možný, aby existovala stejná osoba. Čím víc se blížila, tím víc jsem z ní cítila energii, která nemohla patřit člověku. V jednu chvíli jsem se nemohla už ani pohnout. Byla jsem jak zmražená a ona se jen usmívala.

„Poznáváš mě?" řekla se širokým, děsivým úsměvem a já nemohla odpovědět. Její hlas zněl nepřirozeně. „Jistě že poznáváš. Vytvořila jsi mě. Tak moc jsi toužila být oblíbená. Až nezdravě moc. A teď tu stojím v plné své kráse rozhodnuta pokračovat v žití mého života za tebe. Dala jsi mi život a já ti ho teď vezmu. Ale to nikdo nepozná. Ne, nezabiju tě, ale připravím tě o tvůj hlas. Pak budu dokonalá. Ale co pak s tebou?" pokračovala a já se děsila toho, co přijde.

„Bojíš se smrti?" řekla po dlouhé odmlce. Když spatřila výraz v mých očích tak dodala: „Jistě že bojíš. Každý se jí bojí. Ale nevím co s tebou. Asi si vezmu i tvé vzpomínky a nasadím ti do hlavy jiné. Budeš mi sloužit," usmála se tak děsivě milým způsobem. Natáhla ke mně ruce a já omdlela.

Konečně jsem měla vše, po čem jsem toužila. Tenhle příběh, co teď čtete, vám píšu já, Marilyn. Ona by vám už nic neřekla, jelikož je bez hlasu a ani nemůže nic takového napsat, protože nemá vzpomínky. Žiju takhle už rok. A ona je poslušná. Nechodí ven a dělá vše, co jí řeknu. Víc mi bude k užitku živá, než mrtvá. Alespoň prozatím. Nezahrávejte si s realitou. Nikdy nevíte, co se může stát.