Děsivé storky

Přátelství

Zdravím. Asi si říkáte, proč k vám mluví někdo, koho ani neznáte. Možná vám to nedá spát. Tak jako mně nedá spát jedna příhoda, kterou vám teď povím. Nejspíš si teď říkáte, že to nemůže být tak děsivé, když jsem živá a povídám vám to tu. No, posuďte sami.

Jako každý večer jsem si chvilku chatovala s lidmi na facebooku. Především s jedním klukem. Budeme mu říkat třeba Mike. No a ten Mike chodil se mnou na stejnou školu. Nikdo se s ním moc nebavil, všichni říkali, že je podivín a šikanovali ho. Já se s ním bavila jen přes chat. Po chvilce chatování jsem odložila mobil a šla spát. Probudila jsem se uprostřed noci celá zpocená. Otevřela jsem oči a na své posteli vidím sedět Mika jak si mě prohlíží. Když jsem ho oslovila, tak utekl.

Další den jsem si s ním o tom chtěla ve škole promluvit, ale neukázal se. Tak jsem to nechala být a věnovala se svým záležitostem.

Večer se opakovala ta samá rutina. Chatování s přáteli před spaním a pak spánek. Opět jsem se probudila uprostřed noci a on tam zase byl.

„Co tu děláš? Něco se děje?" zeptala jsem se a on zas utekl. Poté jsem usnula.

Další den, když se opět neukázal ve škole, jsem šla k němu domů. Zazvonila jsem na zvonek a otevřela mi jeho matka.

„Ahoj Lili. Copak potřebuješ?" zeptala se.

„Dobrý den. Potřebovala bych mluvit s Mikem, je doma?" odvětila jsem.

„Ty to nevíš? Mike se před třemi dny zabil. Už tu šikanu nezvládal," odpověděla mi a po tvářích jí stékaly slzy.

Musela jsem se držet abych nedala najevo své zděšení a zmatenost. Pozvala mě k ní domů s tím, že Mike mi tu něco nechal. Byl to prstýnek z Pána prstenů. Byl do toho filmu blázen a ten prsten pro něj moc znamenal. Vzala jsem si ho. Padl mi. Sice na prostředníček ale padl mi. Po chvilce povídání jsem odešla domů. Lehla jsem si na postel a prohlížela jsem si ten prstýnek. Přemýšlela jsem, proč za mnou Mike chodí. Litovala jsem toho, že jsem ho ve škole ignorovala. Byl to fajn kluk. Šla jsem spát.

Zase jsem se vzbudila uprostřed noci. Zas tu byl.

„Ahoj, už to vím. Mám ten prstýnek, který jsi měl tak rád," řekla jsem a ukázala mu ruku.

Tentokrát neutekl. Usmál se. Viděla jsem jak otvírá pusu. Mluvil, ale já ho neslyšela.

„Promiň, neslyším tě. Ale děkuji. Je mi líto co se ti stalo. A mrzí mě, že jsme se víc nepoznali. A asi to bude znít divně, ale jsem ráda, že tu jsi, i když jen jako duch," pověděla jsem.

Zkusil sáhnout po mé ruce, na které byl ten prsten. Cítila jsem chlad ale nic víc. Rozesmutnělo ho to. Nejspíš si plně neuvědomoval, že je mrtvý.

„Hele, myslím, že bys měl jít. Tam na druhou stranu. Tam kam patříš. Ne, že bych tě tu nechtěla, ale tam ti bude líp," řekla jsem mu a on zmizel.

Další noci už se neukázal. Je to divný, ale chybí mi. Dobře se s ním povídalo a vždy dokázal pomoct.

No a to je vše. Nejspíš vám to nepřišlo tak děsivé, ale zjištění, že vidím mrtvého kluka mnou otřáslo.

Smyšlený příběh, stejně jako ten předchozí.