The Forest

Kapitola 2

Před očima se mi objevil stín. Byl mi povědomý. Nerozpoznal jsem však komu patří. Kolem mě se rozlévala tma a ticho. Pokusil jsem se vstát, ale nepohnul jsem se ani o kousek. Nemohl jsem. Jako bych neovládal své tělo. Necítil jsem bolest. Žádný sval, žádnou část těla. Podíval jsem se na svou nohu jestli stále krvácí, ale neviděl jsem nic. Jakože VŮBEC nic. Zděšením  jsem  vyjekl. "Pšššššš, neboj se." ozval se klidný hlas. " Zemřel si, ale ne úplně. Zabil tě muž, který se zrodil v pekle, ale dostal možnost se stát člověkem. " "To je sice pěkný, ale kde mám tělo?!" rozhořčeně jsem zamumlal. "Cože? Neslyšel jsem tě zřetelně." " Kdo jsi." řekl jsem "Já jsem Nosaj, nyní tvůj přítel. " " Nemohl bys se mi ukázat? " " To nejde, já tebe též nevidím. Mluvíme spolu jen pomocí myšlenek. " " Chápu, ale co teda ten muž, o kterým si mluvil. Co je to za osobu. " " Vše co vím, jsem ti již řekl. Pamatuj, ale když uslyšíš zvuky tak... Utíkej!!!" " Dobrá. " Doprdele, utíkej je tu on."  Měl pravdu.

Začali se tu ozývat zvuky podobné těm z lesa. Nemohl jsem utíkat. Neviděl jsem, necítil jsem a nenahmatal jsem žádnou část těla. Ani ruce. Uslyšel jsem skřípění sekerou po podlaze. Ten zvuk byl tak ohavný, až se mi utvořila husí kůže. Kůže. Pocítil jsem husinu. A pak nohy, ruce, břicho, všechno jsem už ovlivňoval myšlenkami. začal jsem utíkat. Nevěděl jsem kam. Kolem mě byla jen tma. Za sebou jsem pořád slyšel skřepot. Uviděl jsem světlo. Rozběhl jsem se za ním. Bušilo mi srdce, až jsem se bál, že se mi zlomí žebro. Slzy mi tekly z očí. Nechtěl jsem zažít znova ten pocit smrti. " Ale zažiješ." Zkrze mě prejela čepel sekery a já jen strnule klečel v bolestné agonii. Mlčel jsem. Ta bolest byla nesnesitelná. Chtěl jsem řvát, chtěl jsem brečet, chtěl jsem v klidu sedět doma a číst noviny. Před očima se mi objevil číslovka 3 a pak se změnila na 2. " Tvoje  první smrt. Ještě se potkáme! " Zasmál se a mně se zatmělo před očima.