In lift

2/3

Přešla hodina, pak druhá a třetí už byla za půlkou. A v jediném obydleném výtahu na ministerstvu kouzel bylo hrobové ticho. Tak jak si Hermiona poručila. Draco ani nepípnul. Těžko říct jestli to bylo strachem z Hermiony nebo tím, že dával dohromady své zničené ego. Tak jako tak bylo ticho, to bylo hlavní.

Oba ponořeni do myšlenek počítali každou další minutu, kterou ve svém nedobrovolném vězení museli přetrpět. Draco, jak už bylo řečeno, se buď třásl strachy, nebo znovu stavěl své ego do nekonečných výšin. Hermiona se stále vezla na vlnách uspokojení, přemítala, co udělá, až se odsud dostane a celkově její život začínal pomalounku dávat smysl. Teda k tomu, aby měl takový smysl jaký měl, než ji opustil ten hříšně krásný Pařížan, to ještě mělo daleko. To zase jo. Ale oproti té unylosti, kterou procházela posledních pět let, byl tohle skok vpřed.

Ani jeden však neměl tušení, že tou dobou, kdy zoufale odpočítávali už třetí hodinu jejich společného soužití, na Hermionině stole v kanceláři přistála už třetí sova s hulákem  od Ginny Potterové. A nejméně pět sov se jí tou dobou dobývalo do bytu.

„Vím, že nemám mluvit," prolomil hrobové ticho Draco. „A ne, netoužím po další ráně pěstí." Pokračoval, když se Hermiona prudce nadechla. „Ale fakt chceš takhle strávit dalších několik hodin?" pozvedl obočí.

Hermioně přelétl přes tvář jemný úsměv. „Pak že já jsem tady užvaněná."

Odfrkl si a probodl ji frustrovaným pohledem. Jakoby, on se fakt začínal nudit a docela by mu přišlo vhod si s někým jen tak popovídat. I kdyby to měla být právě ona. Je dost inteligentní, takže i hádka s ní je rozptýlením.

„Fajn," promluvila po pár minutách. „Ale zdrž se urážek."

Vítězně se ušklíbl. „Věděl jsem, že to mlčení taky nevydržíš."

Pozvedla obočí. Spíš pobaveně, než znechuceně či rozzlobeně.

Ušklíbl se. „Tak pro začátek mi můžeš říct, z čeho máš takovou frustraci. Protože mě neoblbneš, vím, že ta rána pěstí nebyla jen čistě z nenávisti vůči mě."

Strnula. Tohle ne. „Nevím o čem to mluvíš," pokrčila rameny.

Pozvedl výsměšně obočí. „Fakt? V tom případě máš nějaký ten problém sama se sebou."

Zamračila se na něj. Nelíbilo se jí, kam to směřuje. Ani trochu.

„Myslím to vážně, Grangerová," věnoval jí neobvykle upřímný pohled. „Kdybys mi vrazila pokaždé, když jsem tě dohnal k šílenství, dejchal bych trávu zespoda už dávno."

„Proč bych se měla svěřovat právě tobě?" zavrčela. Nepohodlně se ošila. Nemělo cenu předstírat, že to, co říká, není pravda. Byla to sakra pravda. Vrazila mu, protože byl poslední kapka. A taky jediný živý tvor široko daleko. Ale těch důvodů, proč do té rány dala tolik agrese, bylo milion. A ani jeden nesouvisel s ním.

„Komu jinému?"

„Malfoyi!" zvýšila hlas. „Nevím, jestli ti musím připomínat, že my dva jsme rivalové. Ti si obvykle nesvěřují svoje trápení."

Pobaveně se usmál. „Přesně proto jsem ten nejlepší člověk, kterému můžeš své trable svěřit. Seš mi úplně u prdele a nemám potřebu ti říkat ty nechutné kamarádské řeči jako za to si nemohla nebo bude to dobrý."

Šokovaně vykulila oči. „Pardon? Právě si mi řekl, že ti jsou mé problémy úplně šumák? Tak proč sakra chceš, abych ti je vůbec říkala!" vyjekla.