Byli jsme pro sebe jako stvořené. Byli jsme nerozdělitelné. Byl to přesně ten případ, kdy se nejednalo o přátelství, ale lásku. Jenom byla trochu jiná, byla to láska jakou cítíte ke své sestře, ke své matce. Láska která pokud je vzájemná, nikdy neublíží, občas zklame, ale neumře.
Tak jak je možné, že ta naše umřela? Jak je možné že všechno bylo v pořádku a ona přesto zmizela? Je to jako ztratit kus vašeho srdce, jakoby vaše srdce bylo poskládané z několika střípků, když se jeden z nich ztratil a zbyla po něm jen propast.
Tolik let jsme se spolu drželi na nebi, tolik let jsme byli nejzářivéjší hvězdy ve vesmíru, který patřil jen nám.
Jednou, ale jedna z nás přestala zářit. Byla jsem to já, nebo ty? Byla jsem to já, nebo ty kdo najednou spadnul z našeho vesmíru?
Asi to tak nebe chtělo, asi chtělo abychom každá zářila dál od druhé. Možná jsme přes svou vlastní záři, každá neviděla tu druhou a nezvládli jsme se udržet vedle sebe.
Doufám, že tě obklopují jiné hvězdy. Doufám, že nejsi sama.
Doufám, že jednou... až se zase potkáme... budeme alespoň na chvíli ... zářit zase spolu.
ČTEŠ
Light, Flowers and Darkness
Poetry• Tato sbírka je smutnou sestrou mé veselejší knížky Life's a Joy. = smutné povídko-básně inspirované událostmi mého života
