Light, Flowers and Darkness

Pouštní květina

Vyrostla jsem na zahradě mezi ostatními růžemi.

Měla jsem všechno, ale necítila jsem nic. Všechny květiny kolem mě vzkvétali, ale já ne. Byla jsem jiná. Byla jsem bílá růže mezi rudými. Nechtěla jsem být někde kam nepatřím.. a tak jsem utekla.

Chtěla jsem být sama. Zamlouvalo se mi být jedinečnou osamělou růží, než bílý vetřelec.

Žila jsem tak dlouho sama, že jsem zapomněla jak vlastně růst s ostatními, ale mně to nevadilo. Dokud jsem nebyla na dosah trnům, byla jsem šťastná.

Pak se ale objevila ona.
Uprostřed ticha, prázdnoty, uprostřed písčitých plání kvetla temně rudá květina. Byla ale jiná než jaké jsem znala.

Vypadala úplně jinak než já, ale v každé z nás se nacházela duše si tak podobná, že bylo těžké ji od druhé odlišit.

Poznala jsem jaké to je někam patřit. Začala jsem znovu kvést. Dokázala jsem vidět Slunce. Cítila jsem světlo. Tolik pláče, tolik křiku, tolik osamělých nocí bylo zapomenuto.

Jednou, ale přisel den kdy jsme se s temně rudou květinou rozhodli vrátit do zahrady. Zjistili jsme ,že když se jedna druhá podržíme, že dokážeme zapadnout mezi ostatní.

Trvalo to dny, týdny, možná pár let, než se ale náš svět změnil, než se Slunce schovalo za oblaka...
Natahovala jsem se po mé květině, ale ona si mě nevšímala. Přestože ciltila moje trny, neotočila se. Rudé růže běhali kolem nás a přestože pro mě už nebyly nepřateli, nemohly dosáhnout lásky kterou jsem věnovávala své květině. Ale ona lásku, která patřila mě, rozdělila mezi ostatní. Už jsem nebyla důležitá.

Říkala jsem si, že bych měla udělat to samé. A já se snažila, ale rudé růže mi nemohly vynahradit to co mi dala ona.

Já růst přestala mezitím co ona vzkvétala dál. Zapomněla na mě. Byla už moc daleko a já za ní jít nechtěla, doufala jsem že se pro mě vrátí. Ona se ale nevracela. Konečně jsem tak uviděla to co jsem přehlížela, není jen tak nějakou květinou, je rudou růží, je jako ostatní růže a já jsem bílý vetřelec.