One Shot Stories

2. Remember

Seděla jsem na židli u svého psacího stolu. V ruce jsem pevně svírala tužku a na mém stole ležely popsané listy papírů. Znovu a znovu jsem četla to, co jsem napsala. Byl to dopis. Dopis na rozloučenou.. Nemělo smysl dál uvažovat nad životem bez něj. Věděla jsem, že to bude těžké, ale je to o mnoho víc.. je to NEMOŽNÉ! Miluji ho příliš moc na to, abych to dokázala. Abych dokázala žít bez něj. A tak jsem se chystala opustit svět živých. Pro něj.. Pro osobu, kterou mám každou vteřinou v hlavě.Osobu, pro kterou bych během mrknutí oka zemřela, jako to udělal on pro mě. Chcete slyšet ten příběh? Začala to v jeden ‚obyčejný den'. Bylo to 6.9.2014..


***FLASHBACK***


Kráčela jsem po rušné ulici Londýna, sama jako obvykle. Bavilo mě stále pozorovat lidi, jejichž příběhy jsem mohla jen hádat. Přicházeli a odcházeli stejně rychle, jako ti lidé. Například malá plačicí holčička. Měla svůj příběh, ale nikoho z okolních lidí nezajímal. Až na mě. Rychlým krokem jsem k ní přešla a klekla si před ní. Vypadala, že se každou vteřinou zhroutí, jako domeček z karet. Seděla tam a plakala. „Ahoj já jsem Emily a jak se jmenuješ ty?" pověděla jsem a usmála se na ni. „Elizabeth." Smrkla „Co se ti stalo, Elizabeth?" podívala se na mě svými krásnými karamelovými kukadly „Ztratila jsem se bráškovi. On..." než mi to stihla dopovědět ozval se zamnou zadýchaný hlas „El! Jsi v pořádku? Moc mě to mrzí, El. A...kdo je tohle?" přeměřil si mě pohledem, pod kterým mi naběhla husí kůže „Emily-zachránila mě!" Elizabeth se na mě usmála a natáhla ke mně svou malou ručku „Půjdeš s námi do parku na zmrzlinu?" „Ráda bych, ale tvému bratrovi by to nepřišlo jako nejlepší nápad." Podívala jsem se a ironicky se na něj usmála. El vyšpulila spodní ret a vážně se podívala na pro mě neznámého „Pokud s námi nepůjde, povím mamce, že jsi mě ztratil!" řekla a překřížila si ruce na hrudníku „Fajn, ať jde, mimochodem", podíval se na mě „jsem Tom." „Emily, ale to už víš." Zasmála jsem se

*V parku*

Šli jsme, lízali zmrzlinu, malá El kolem nás pobíhala a my si povídali. Celkem mi padl do oka.

-O hodinu později-

Bylo půl osmé večer a my vcházeli do naší ulice, ale už bez malé El. Cestou jsme se stavily k nim domů a nechali jsme jí tam s její mámou. Zastavili jsme u mého domu a já se k němu otočila čelem. „Tak, tady bydlím." Oznámila jsem mu, rty semkla do jedné rovné linky a v duchu si nadávala, za tak trapnou větu. „Ehm, tak..zase někdy zajdem ven, ne?" zeptal se Tom a já v duchu skákala radostí „Jistě, ráda. Tak, měj se Tome. Dobrou." „Dobrou noc, Em" odpověděl mi a já vešla do domu. Vyběhla jsem schody do své ložnice a plácla s sebou o postel. „To je paráda!" zařvala jsem na celý dům a smála se jako idiot.

***FLASHBACK END***

Em.. tak mi říkal jedině on.. Tak moc jsem ho milovala a budu.. Aniž bych si to uvědomila, po tvářích mi tekly slzy. Nenáviděla jsem se, za svou slabost! Podívala jsem se na mou ruku a prsty přejela po jizvách.. Další..

***FLASHBACK***

Seděla jsem u mého oblíbeného útesu a ruce i stehna jsem měla čerstvě pořezané. Vítr mě štípal v ranách a slzy se míchaly s krví na mé noze. „Proč Em!?" uslyšela jsem vedle sebe zoufalý hlas. S trhnutím od leku jsem své modré oči přesunula na ty jeho, ocelově šedé. Byli plné smutku, zklamání, zlosti.. To vše jsem způsobila já..

***FLASHBACK END***

Podívala jsem se na ty jizvy a obtáhla je svými polštářky na prstech. V ten den to začalo. Slíbila jsem mu něco, co jsem nedokázala dodržet. Vstala jsem a prošla dveřmi do mé šatny. Vytáhla jsem tyrkysově modré šaty s černou podšívkou a ornamenty, k tomu černý pásek a černé balerínky. Vlasy jsem si rozpustila a upravila si obličej, i když to nemělo cenu. Rukou jsem si přejela po křiťálovém náhrdelníku na krku..

***FLASHBACK***

Přišla jsem k altánku a vstoupila do něj. Bylo tu nádherně jako vždy. Najednou mi někdo dlaněmi překryl oči „Kdo jsem?" zeptal se Tom se smíchem v hlase „To nevím, kdo by to tak mohl být?" opáčila jsem mu své pobavení. Otočil mě k sobě a políbil mě na rty „Chyběla jsi mi." Zašeptal „Ty mě taky, Tome." Usmála jsem se na něj. „Něco pro tebe mám." „Ne Toméé.. já nic nechci.." „Tohle chceš," trval na svém. Ach.. jak je tvrdohlavý. Poklekl přede mě a v ruce měl podlouhlou krabičku. „Emily Lowe, uděláš radost tomu největšímu idiotovi na světě, který tě nadevše miluje a budeš mou životní láskou? Emily, vezmeš si mě?" Otevřel krabičku a tam leželo křišťálové srdíčko na stříbrném řetízku, vydechla jsem nad tou nádherou. „Ruce jsem si dala před pusu a začala kývat hlavou, že ano..

***FLASHBACK END***

Běžela jsem k autu, nasedla a nastartovala. Rozjela jsem se směrem k mému vyvolenému místu, kde to ve skončí.. Jela jsem po tmavé silnici, kterou lemovaly stromy, vedle kterých jsme se spolu procházely. Náhle jsem si něco uvědomila. Prší..

***FLASHBACK***

Koukala jsem zrovna na televizi, když někdo zazvonil. Líně jsem se zvedla z gauče a šla ke dveřím, které jsem následně otevřela. Tome?!" vyjekla jsem překvapeně „Co..co tady děláš..?"
„Chtěl jsem tě vidět, ale nedala jsi mi tvé telefonní číslo, nešla by jsi ven?" zeptal se a nervózně si přejel po zátylku.

*

Byla středa odpoledne a my se procházel parkem. Povídali si a skvěle se bavili. „A máš kluka?" zeptal se a jemně zrůžověl. „Ne a ty? Jako.. né že bys měl mít kluka, ale.. no.. prostě.. chápeš, ne?" Díval se na mě se značným pobavením a úškrnem na tváři. To ses úžasně ztrapnila, Emily..

*

Seděli jsme na ‚naší' louce, on mě držel kolem ramen a já na něj byla nalepená. Nádherný západ slunce se nám odehrával před zrakem a mi byli spolu, šťastní.. Seděli jsme tam a na tu malou chvíli bylo vše naprosto perfektní.

***FLASHBACK END***

Ani bych si to uvědomila, přijela jsem na místo. Stále pršelo. Vystoupila jsem z auta a došla k okraji útesu. Mobil, který jsem svírala v ruce jsem odemkla a rychle vyťukala zprávu, pro mou nejlepší kamarádku ‚30 km od Londýna. Útes ***. U mě na stole něco máš. Sbohem, mám tě ráda!' odeslala jsem a mobil odhodila stranou.

***FLASHBACK***

Stáli jsme v dešti v prázdné večerní ulici Londýna „Tak to ale nebylo Emily! Přísahám" poslední slovo zašeptal tak potichu, že jsem ho sotva slyšela „Ale já ti nemůžu věřit!" řekla jsem hlasitě a další várka slz se hrnula do mých očí.. Nemůžu.." zopakovala jsem, ale šeptem a rozběhla jsem se přes silnici
„Em!" zastavilo mě ostré světlo rychle se blížící ke mně. Tom ke mně přiběhl a odstrčil mě ze silnice tak, až jsem spadla. Dostal plný zásah autem, které by přejelo mě. Zachránil mi život..Vstala jsem a přiběhla k němu, jeho hlavu jsem vzala do své náruče a bylo mi úplně jedno, že budu od krve. Všimla jsem si, že ten chlap volá sanitku. „Neopouštěj mě Tome! Mluv se mnou. Neumírej mi, prosím. Vydrž, sanitka tu bude každou chvíli. Miluju tě!" Šeptala jsem mu u hlavy „Miluju tě, Em. Sbohem, má lásko." Zašeptal z posledních sil a naposledy vydechl. Svaly na jeho těle se uvolnily a jeho oči se zavřeli. „Ne.." Šeptla jsem sama pro sebe a své rty jsem přiložila k těm jeho, které ztrácely na barvě. „MILUJU TĚ!" zakřičela jsem na celou ulici z plných plic a chvíli na to jsem začala hystericky brečet.

***FLASHBACK END***

Přišla jsem ke kraji útesu a podívala se dolů, do rozbouřeného moře. Dešťové kapky narážely na mou kůži a míchaly se s mými slzami. Z úst mi unikl první vzlyk, hned na to další a další. Studený vítr mi narážel do kůže. Cítila jsem chlad vzduchu, deště a moře. Tak moc ho miluju. Z hluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a zašeptala jsem poslední slovo „REMEMBER". Najednou ta bolest jako by zmizela. Věděla jsem, že za chvíli budu opět s ním. S mou láskou. Už jsem nebyla neklidná, byla jsem připravená. Udělala jsem poslední krok. Krok do prázdna. Gravitace ukázala svou sílu a já letěla, ale nebylo to jako když letí ptáci, byl to volný pád. Byl to úžasný pocit. Necukala jsem s sebou a nechala jsem větru dělat si s mým tělem co chce. Nebála jsem se. Proč taky? Věděla jsem, že padám za svým štěstím. Jako Julie za Romeem.