Poslední šance

VI. kapitola

Dveře jedné z nich byli otevřené a vedli odtud krvavé stopy. „Edmunde, podívej!" Zvolal Mason. Vrhli na sebe významný pohled a ostražitě následovali stopy krve. Vedli až do obrovské podzemní síně plné podivných nástrojů.

Střed místnosti osvětlovala šachta vedoucí až k podlaze nádvoří. Ze stropu pod ní visel řetěz na kterém něco viselo. Přistoupili blíž. Bylo to tělo zbavené kůže. Podle obličeje poznali svého kamaráda Camerona.
„Camerone! Bože můj to neee!" Zaúpěl  Ed. Oba si museli zakrýt tvář ani ne tak bolestí nad ztrátou svého přítele jako spíš na ochranu proti odpudivého zápachu linoucí se z rozkládajících se vnitřností v nádobách okolo.

Náhle je vyrušil hluk a světla ohňů přicházející z chodby ze které přišli.
„Ede musíme jít!" Naléhal Mason „Ede, dělej!" Zopakoval Mas, vzal jej za rameno a táhl ho k protější straně ve které se nacházeli další dveře. Do místnosti mezitím vtrhli morový doktoři v maskách a pustili se do pronásledování nezvaných návštěvníků. Všichni tři kluci bezhlavě utíkali druhou chodbou. Přízraci jim však byli v patách. Jeden z nich se ohnal dlouhým bičem se zpětnými háky na konci. Bič se Masonovi jako had omotal kolem nohy a háky se mu zaryly hluboko do svalstva a upadl na zem. Ed se pro svého kamaráda chtěl vrátit, ale těsně před nimi se však spustila mříž, která od sebe oba dělila.
„Masone, Masone!" Volal na něho Ed.

Jeho přítel byl tažen svým uchvatilem chodbou zpět. Ed nemohl nic dělat. Musel pokračovat v útěku, když k němu druhý přízrak obrátil svou pozornost.

Matt odlepil tvář od podlahy kostela. Levou část hlavy měl popálenou. Posadil se a poté se pokusil vstát. Opřel se o starou kostelní lavici, která nápor nevydržela a zhroutila se Matt s ní. Zakřičel a opět se posadil. V ruce měl zapíchnuté kousky dřeva. Vstal a vydal se ke dveřím, cestou se snažil vyndat z ruky alespoň některé třísky. Vyšel na schody kostela. Opět se dostavila známá bolest hlavy.
„Už ne!" Náves před nim byla plná lidí uprostřed stála hranice s kůlem vyčnívajícím na vrcholu.

Za hlasitého povzbuzování davu přivedl kat odsouzenou dívku a spoutal ji ke kůlu. Dívka očekávala smrt se vztyčenou hlavou. Vzhlédla k nebi, poté se rozhlédla po davu.
„Slyšte!" Řekla hlasem, tak mystickým a zvláštním, že všechny přítomné umlčela.
„Obracíte svou nenávist vůči nepravé. Nemoc se mnou neodejde. Naopak, toto místo bude již navždy prokleté. Vaše duše nikdy nenaleznou klid." Pronesla.

Většina lidí jen nevěřícně zírala. Někdo se však přeci jen vzpamatoval, vhodil pochodeň na hranici a ta okamžitě vzplála.
„Pryč s ní! S čarodějnicí. Jsou to jen plané kletby." Znělo davem.
Dívka se dívala na nebe a plameny začínaly pomalu stravovat její tělo, ale ona nekřičela až téměř do poslední chvíle. Než plamen zachvátil celou její pozemskou schránku vydala výkřik, který rozvibroval celou krajinu, tahal za nervy i srdce.

Edmund běžel dále tmavou chodbou. Konečně se dostal ke schodům, které snad vedli vzhůru k východu. Vyběhl po nich, sebral všechny síly, aby nadzvedl kamennou desku nad sebou. Nakonec se mu podařilo desku odsunout a dostat se z podzemní pasti. Nacházel se ve starém kostele. Rozhlédl se, aby našel dveře. Rychle jimi vyběhl ven.