Bylo nebylo, jednoho dne se přede dveřmi jednoho zamilovaného páru objevil proutěný košík, v němž spalo dítě. Od té doby neměli s neposednou dcerkou klidný večer. Učili ji k dobrým mravům. Byli jí správnými rodiči. Tedy do doby než se objevila její...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byl začátek září. Listy měly pořád svou nazelenalou letní barvu, přičemž si s nimi jemný vítr pohrával. Slunce už nebylo intenzivní, jak bývalo před pár dny, nýbrž se radši schovávalo za mráčky plující si líně po obloze. Jako by chtělo skrýt svůj pohled na lidské bytosti procházející pod jeho hřejícími paprsky. Pohled na ten odpad produkovaný lidskými vlastnostmi. Koho kdy mohlo napadnout, že zrovna tihle všežravci s pudy divokých zvířat, ale s mozkem chápající myšlenky, budou jednoho dne ovládat celičkou zemi? Opravdu horší vtip jsem neslyšela. Ten, kdo vymýšlel scénář by si zasloužil okamžitého padáka. Ale stalo se stalo a my se z toho můžeme klidně na hlavu stavět a stejně se nic nezmění. Člověk si zvykne, hlavní je nikdy nic neočekávat. Pak nemůžeš být zklamaný.
„Víš Edwarde," začnu mluvit na strašáka zapomenutého uprostřed na menší mýtině, kterou ze všech stran svírá hustý les. Okolo něj tak minimálně roste plevel a sem tam se i vyrojí levandule. Na to, jak už tu dlouho musí sledovat les a trávu, je docela ještě štramák. Kdyby měl puls, klidně bych na to s ním skočila, pokud by samozřejmě neměl strach, že ho nechám spáchat sebevraždu. Červená flanelová košile, slamák a džiny, z doby mých rodičů, mu neskutečně sluší. A ten pytel vycpaný senem tvořící jeho tváře je nehorázně sexy. Vydechnu a protočím panenkami. Pravě jsem řekla o neživé věci, že je sexy. Můj sociální život dosáhl úplného dna. „Dlouho jsem přemýšlela o našem vztahu. Známe se půl roku a vždycky tu seš pro mě, když si chci zrovna popovídat s někým, kdo opravdu poslouchá, co říkám," podívám se na Edwarda a věci, které jsem si přinesla se sebou na mýtinku odložím na vedlejší pařez.
Své vlasy barvy havraního peří si stáhnu do nemotorného culíku. Rozhlédnu se kolem sebe. Hučení větru pokaždé, když se opře do větví stromů nebo do trávy, jež je u přechodu do lesa na vysekanou mýtinu vyšší než uprostřed, kde aktuálně každý den, jestliže zrovna chci a nemám lepší věci na práci, trénuji nepřetržitě s katanou popřípadě s katanami, se cítím jako ta nejsilnější. Jsem jen já, Edward a má zrádná mysl. Kdybych ještě mohlo moje srdce cítit nějakou lásku a věci s ní spojené, řekla bych o mém tajném místě, že je dokonalé na rande o svíčkách a noční obloze. Jenže já jsem magnet na exotický exoty, a proto jsem se na to rande musela pozvat sama. Shlédnu ke svým chodidlům obutých v botách pamatující si i lepší dny.
„Myslím, že nadešel ten čas," povím s lehkým úsměvem napovídající nějakou špatnost. Sehnu se k pařezu pro katanu v pochvě. Tu si posléze zavážu kolem pasu. Proč jsem se vůbec rozhodla pro kouzlo boje s mečem a noži? Asi jsem hledala duševní klid, jaksi jsem ho zatím nenašla. Třeba někdy jindy. Uvidím, jestli ho budu vůbec chtít někdy najít.
Po menší rozcvičce na protažení svalů, neboť sem běžet pět kilometrů nestačí, jsem se rozhodla po příchodu udělat pár jednoduchých cviků. Nohy jsem dala od sebe a ke každé z nich jsem přitáhla hlavu. Dále jsem uchopila nohu jednou nebo oběma rukama a zatáhla jsem směrem k hýždi. Totéž jsem opakovala s druhou nohou. Nezapomněla jsem ani zakroutit hlavou. Minule mi stačilo, jak jsem si hnula s krkem a musela jsem chodit jako debil s hlavou otočenou doleva.
