House Sieghild: Arakeen Hel Soldas

Přihláška

Jméno a příjmení: Arakeen Hel Soldas

Datum narození: Narodila jsem se 6. 6. 2036 a aktuálně mi je 20 let

Magie: Psionic

Vlastnosti: Bude jednodušší, pokud začnu u těch špatných a nesuďte mě za to, ne každý musí být zrození dobra. Neberu si servítky, s nikým. Neštvete mě a já Vám ukážu, že nejsem žádný hadr na utírání poplivané podlahy. Nedůvěřuji jen tak někomu. Dávám si pozor, komu věřím, abych náhodou neskončila v dýkou v zádech od nějaké krysy, jež si říkaly přátelé. Jsem prostě taková, jaká je sama smrt, nekompromisní, nepěkná, ale naprosto přirozená a nikomu nestranící. Nemám zapotřebí někomu ubližovat, nebo někoho pronásledovat, můj čas jednou přijde. Mezi tím se můžu zdokonalovat v boji s katanou, což mě přivádí na moji dobrou stánku. Jsem dříč. Moje moto zní, když se nesnažíš, umřeš. Velmi pozitivní, vím. Nejsem optimista ani pesimista. Jsem realista. Svět nejraději vidím takový, jaký je a snažím se s tím smířit. Realita jako jediná nám nelže na rozdíl od ostatních do jejichž prohnilé duše nemůžeme vidět. Nesnáším lhaní. Když vím, že je to blbost, řeknu to, i přes například riskování vlastního života. Nedokážu jednoduše lhát, nejde mi to. Ani pro přítele bych nelhala. V žádném případě. Na tuto svoji vlastnost jsem si náležitě hrdá a nechtějte vidět, co se stane, pokud mě někdo označí za lhářku. Loajalitu neřeším. Stačí mi důvěra v člověka. On ochrání mě, já ochráním jeho. A mimochodem neumím dělat dobré dojmy, co se úsměvu týče.

Záliby: Nevím, jestli je se to jde brát jako záliba, ale ráda chodím na veřejné popravy. Ovšem nikoliv z důvodu, že by mě těšilo něčí utrpení. Chodím tam kvůli lidem, kteří ji sledují. Baví mě ty některé odlišné reakce, když odsouzený přestane dýchat. Zkoumám proč se jim to libí a proč někteří radši zavírají oči. Nejvíce mě na popravě zajímá kat. Jaké on má pocity? Co musí cítit? Ráda bych to věděla, ale odmítám používat svůj potencionál. Proto se můžu jenom domnívat a zkoumat. Tak jsem si vybudovala i schopnost sledování. Oči mám dokonale vycvičené a nikdy, říkám nikdy, neminu cíl. Rozpoznám sebemenší detail, kterého by si jen tak nevšiml. Taktéž patřím mezi elitu kapsářů, jenže s touhle profesí jsem sekla, byť to vynášelo a bavilo mě následně sledovat chování lidi potom, co jim zmizí peněženka. Katana je moje druhé já. Řekla bych, že v naší zemi není nikdo lepší jak já. A to neříkám jen tak. S chirurgickou přesností jsem schopná udělat z jablka hned několik kousků. Člověka jsem nezabila, ale ostatní věci už takové štěstí neměli. Moc zálib nemám, ale asi jediná taková normální, která by se dala brát jako plus, je moje nadšení pro knihy a spisovatele.

Historie: Ve čtyřech letech jsem se dostala do péče svých adoptivních rodičů. Jelikož jsem byla batole a nemohla jsem si nic pořádně pamatovat na biologické rodiče, byla jsem dosti zaskočena touto informaci, kterou mi oznámili v osmi letech, kdy se začínal projevovat můj poměrně silný potencionál. K rodičům jsem se dostala v pleteném košíku zabalená v černé dece. Byl u mě rodný list, kde bylo napsané moje jméno a jak jsem později zjistila, mé prostřední jméno nesla bohyně smrti. Asi mě biologičtí rodiče opravdu nesnášeli. Příjmení ovšem patřilo Epole a Elmornu Soldasovým. Oba dva s potencionálem Animů. Potom, co jsem se dozvěděla tuhle úžasnou novinku, jsem nebyla ani nějak konsternovaná. Prostě moji biologičtí rodiče jsou parchanti se špatným smyslem pro jména. Nic to neměnilo na vztahu s mými rodiči. Oni sledovali, jak rostu, oni mě učili správných mravů a oni mě posílali na všeobecné kurzy vědy o státě, biologii, chemii a fyzice, což nebylo povinné. Od svých deseti do sedmnácti let jsem se tady pilně vzdělávala. Pravda, moc kamarádů jsem neměla, protože jsem byla chytrá a žila uprostřed ničeho obklopena zeleným plevelem a zvířaty. V patnácti mě čekal povinný kurz, kde jsem si pro mě rozšířila obzory v psaní, čtení a počtech. Můj charakter se začal po nástupu do tohoto povinného ročního kurzu proměňovat. Už jsem se na všechny neusmívala, nelezla přednášejícím do určitých partií a ztrácela jsem optimistický pohled na svět okolo sebe. Vnímala jsem změnu hlavně v okolí. Pouliční rvačky, opilce a násilí. Viděla jsem ho, když jsem se potácela z knihovny. Rodiče mě chránili přede vším, co číhalo ve stínech. Učili mě poznávat jedovatost lidí chodící po naší planetě. Varovali mě před Poisony, jichž bych se měla stranit. Usmívat jsem se snažila pořád. Šaty jsem odmítala nosit stejně jako dva culíky. To byla asi největší změna, jež si ostatní všimli. Rodiče z toho nadšení nebyli, i tak mě pořád milovali, i když to někdy nevypadalo, a já je. Oni mě aspoň nenechali přede dveřmi jiných lidí. Jinak bych řekla, že na první pohled jsme byli dokonalá rodina plná šťastných úsměvů. Jenže v rodinném kruhu jsme drželi tajemství. Že jejich dcera má jeden nejnebezpečnějších potencionálů. Jakmile se objevili první příznaky mého nadání, okamžitě zasáhli tvrdou rukou. Začali mi vštěpovat, že má magie je špatná a nesmím ji použít za žádné situace. Samozřejmě jsem je v tomhle neposlouchala a svoji moc zkoušela mimo lidi, v lese na zvířatech. Snažila jsem zjišťovat z čeho mají největší strach. Jednou se mi dokonce povedlo přimět jelena ať si myslí, že je želva. Smála jsem se tomu, jenže je tu jedno velké "ale". Byla jsem dítě a ty velmi rády porušují zákazy. V jedenácti letech jsem po půlroce tyranizování od partičky z Energy sebrala odvahu a odhodlala jsem jim ukázat, co dokáže někdo tichý a chytrý. Tehdy jsem poznala svoji sílu. Donutila jsem vůdkyni této dětské skupinky skočit z nejvyšší budovy. Zemřela na místě. Řekla jsem to doma. Nikdy na mě nezvýšili hlas, neměli důvod. Já jim ho dala. Svědci této příhody nemlčeli a ve své zpovědi mě zmínili. Lhala jsem, rodiče lhali a oni dále podpláceli. Další lidi lhaly. Po třech měsících jsem byla nevinná. Od té doby jsem svůj potencionál nepoužila. V sedmnácti po skončení kurzů jsem se odstěhovala do Tasis, které nemá ani šest tisíc obyvatelů, do jednoho z menších bytů v jedné zapadlé uličce, kde jsem žila ještě před pár měsíci klidným životem pracujícího prodavače v Herbáriu.