Tisíc světelných let pod mořem hvězd

A teď je mi horko

Ležela jsem na zádech zabalená ve spacáku, už jsem se příjemně zahřála. I přes to jsem prázdně zírala do stropu a nemohla usnout. Mé oči byly doširoka otevřené a těkaly po stěnách stanu tam a zpět. Občas jsem koutkem oka zavadila o Laru ležící vedle mě. Nejspíš už spala, slyšela jsem její pomalé dýchání...

A stále jsem cítila její svěží vůni. Venku byla slabá, ale teď se mi zdálo, že zaplnila celý náš stan. S každým vdechnutím jsem byla bdělejší. Pozorování stropu mě začalo nudit, otočila jsem se tedy na levý bok a podívala se na Laru. Skutečně spala. Chvíli jsem sledovala, jak se její hrudník zvedá a zase pomalu klesá. Očividně se mnou pocit zimy nesdílela, protože spacák měla rozepnutý a jen zčásti přes sebe přehozený. Ležela na zádech a hlavu měla odvrácenou ke stěně. Paže měla rozhozené na obě strany, pravou rukou se mě téměř dotýkala.

Opatrně, abych ji nevzbudila, jsem stiskla její dlaň. Z Lařiných rtů vyšlo slabé zamručení a na chvíli se zdálo, že opětovala můj stisk. Spala však dále. Připadalo mi, že její dlaň v mé ruce hoří. Skutečně jí nebyla zima. Přisunula jsem se až k ní. Z jejího těla sálalo teplo a já jsem si znovu vybavila dnešní večer strávený u ohně. Bylo kouzelné jen pozorovat tančící plameny pojídající dřevo a naslouchat praskání, které je doprovázelo. Zapomněla jsem úplně na všechno. Neexistovalo kolem nic, jen my dvě a naše malé tábořiště.

Teď, když jsem byla přímo u ní, byla její vůně nejsilnější. Neodolala jsem a opět jí zabořila nos do krku. Tentokrát ale nenásledovala žádná reakce. Dál zhluboka dýchala. Také jsem se pořádně nadechla. Můj dech se zachvěl s každým úderem srdce, jak divoce se rozbušilo. Konečně se mi do těla začalo rozlévat teplo.

Nevím, jestli ji probudilo moje vydechnutí nebo jak jsem ji stiskla. Otevřela oči a nejspíš chtěla vyslovit moje jméno, nakonec ale zůstala zticha a jen mě pozorovala.

"Děje se něco?" zeptala se opatrně po chvilce.

Netušila jsem, co na to odpovědět. Byla jsem v rozpacích. Nechala jsem se příliš unést a nepočítala s možností, že by se skutečně mohla probudit. Stále jsem cítila divoký tep, tentokrát z nervozity. S Larou jsme byly už dlouho velmi blízké kamarádky, ovšem mé pocity z její blízkosti v poslední době nabraly na síle. Ať už jsme spolu někam vyrazily, smály se doma u špatných filmů nebo si svěřovaly všerůzné osobní trable, vždycky mi dávala pocit, že něco znamenám. S nikým jiným mě ještě nepojilo tak silné pouto. Doufala jsem, že to cítí stejně, nicméně jsem si nebyla příliš jistá, zda je její náklonnost na stejné vlně jako moje.

Když jsem příliš dlouho neodpověděla, otočila se ke mně celým tělem. Cítila jsem na obličeji její horký dech, jak teď byla blízko.

"Víš, že mi můžeš říct všechno, že jo?" pokračovala, aniž by tušila, že celou situaci jen zhoršovala.

Připadalo mi, že moje kůže je v plamenech, zvlášť na tvářích. Neviděla jsem mnoho způsobů, jak z této situace elegantně vybruslit. Rozhodně jsem neměla problém s vyjadřováním, vždy jsem byla spíše velmi otevřená a strohá. Chození kolem horké kaše nebyla moje parketa. Proto byl ale problém, že jsem nedokázala nijak zamaskovat svoje pocity. Jinými slovy jsem byla v koncích. Co ještě jsem kromě vlastní důstojnosti mohla v tuto chvíli ztratit? Doufala jsem, že v nejhorším případě mi Lara moji naivní hloupost časem odpustí a nezničí to naše přátelství. Naklonila jsem se blíže a opatrně přiložila rty k jejím.

Ta chvíle, jako by trvala celou věčnost. Žaludek se mi svíral nejistotou a srdce mi div nevyskočilo z krku. Stále mě držela za ruku. Cítila jsem, jak ztuhla, to nebylo dobré znamení. Pomalu jsem se zase stáhla zpátky. Měla jsem sto chutí utéct ven a doufat, že narazím na medvěda nebo pumu, aby mě odprostili od mého trápení. Dívala se mi do očí, ale z jejího výrazu jsem nedokázala nic vyčíst.

"Promiň," vykoktala jsem ze sebe roztřeseným hlasem a sklopila oči dolů, abych se vyhnula jejímu pronikavému pohledu.

"Ne, jenom jsem to nečekala, toť vše," odpověděla mi, na rtech povzbudivý náznak úsměvu.

Rozpačitě jsem se jí ještě jednou podívala do očí v doufání, že z nich vyčtu víc. Bylo zřejmé, že se nezlobí, nebo to minimálně nedala najevo. Stále jsem ale byla na vážkách, jestli sdílí mé pocity. Moji otázku, která nikdy nebyla vyřčena, zodpovědělo, když polibek opětovala. Tentokrát byl stisk její dlaně mnohem vřelejší. Měla jsem z té horské dráhy emocí pocit, že moje srdce exploduje.

"Příšerně studíš," zasmála se, až polibek skončil.

Taky jsem se musela zasmát, bylo totiž naprosto směšné, aby moje kůže byla ještě studená, když jsem se cítila jako v ohni. Přehodila přese mě polovinu svého rozepnutého spacáku a sevřela obě moje ruce v dlaních. Zamumlala jsem poděkování a přisunula se blíž.

"To bylo ono nebo tě trápí ještě něco jiného?" opřela se čelem o moje.

Opět jsem byla beze slov. Zvláštní, že většinou jsem já byla ta výřečná. Já, komu myšlenky běžně vycházejí z úst rychleji, než projdou hlavou. Zároveň jsem byla velmi vděčná, že Lara situaci takto přebírala, neboť hrozilo, že mi mozek vyteče ušima.

"Ne, to bylo ono. Jen jsem si nebyla jistá, zda jsme na tom stejně," znovu jsem uhnula pohledem jinam. "Bála jsem se, že by to všechno pokazilo, kdyby ne."

"Vždyť víš, že bych tě za nic na světě nevyměnila. Nevím, co bys musela udělat, abych se cítila jinak," její úsměv se rozšířil. "Vlastně jsem překvapená, že ti to tak trvalo. Myslela jsem, že se přede mnou nestydíš kvůli ničemu. Všimla jsem si, jak jsi poslední dobou přítulná. Pro mě je občas hodně těžké dávat najevo pocity, ale proto jsem doufala, že něco řekneš ty," odmlčela se.

"Občas?" byla moje jediná reakce. Už jsem taky měla na tváři široký úsměv.

"Sklapni," se smíchem se obrátila na záda a zakryla si rukama obličej.

Nově dodané sebevědomí se v zápětí rozhodlo převzít situaci do vlastních rukou. Vyšplhala jsem se obkročmo na ni, aby mi nemohla uhnout. K mé spokojenosti položila ruce na moje stehna.

"Aha, tady je ta Sam, kterou znám. Drzá jako vždy," hravě pozvedla obočí.

Sklonila jsem se níž a vlepila jí rychlou pusu. Rukou mi však zajela do vlasů a přitáhla si mě zpátky dolů. Z rychlé pusy se stal dlouhý polibek, při kterém se zaměřila na můj spodní ret. Povolila jsem a mírně rozevřela ústa. Ihned přijala pozvání a vstoupila do nich jazykem. Neudržela jsem v sobě drobné vzdychnutí, jak při tom zesílil stisk dlaně, již měla stále položenou na mém stehně.

"Ale, konečně je ti teplo?" přerušila polibek, když jsem jí zajela, teď už nejspíš teplou, rukou pod tričko.

"Horko," vydechla jsem.

"To se dá napravit," zatahala mě za lem mikiny, do níž jsem doteď byla zabalená.

***

Ještě nikdy jsem při stanování tak tvrdě neusla. Všechny obavy a nepohodlí se rozplynuly. Pomalu jsem rozevřela slepené oči a viděla ostré stíny listnatých větví na stěnách stanu. Už muselo být docela pozdní ráno. Jestli vůbec ještě bylo ráno. Protáhla jsem se a položila ruku do něčeho měkkého. Hromádka mého oblečení. Zmateně jsem se podívala pod spacák, který jsem přes sebe měla ledabyle přehozený. Asi mi v noci začalo být opravdu horko, pomyslela jsem si. Potom se můj pohled zastavil na mojí nejlepší kamarádce, pokud se tak ještě po včerejším večeru dala nazvat, ležící vedle mě. Jediným kouskem oblečení naprosto nedostatečně halícím její tělo bylo nepořádně ohrnuté tílko. Spokojeně jsem se k ní přitulila.