Třetí přání

22.

Lord Alastair koukal střídavě na Ginny, střídavě na lampu ve svojí ruce a střídavě jen mrkal a přemýšlel, jestli by mu v Bedlamu nebylo lépe.

"Cože?" dostal ze sebe po chvíli a Ginny se zatvářila nejnevinněji co mohla, pousmála se a kývla.

"Přesně tak. Vaše duše po smrti přejde do jiného těla. Nebo si myslíte, že je těch duší nějak nekonečně?" ušklíbla se ona, ale šlechtice to nijak neuklidnilo.

"A vy říkáte, že já jsem byl nějaký Alborz?" zamračil se na ni a ona zakroutila hlavou.

"Ne nějaký Alborz. Ten Alborz. Ten, co mi ho Azar vštípila do hlavy. Víte, to, s čím mluvíte teď není tak úplně Džin, je to spíš vědomí vzniklé spojením Džina a toho, co zbylo z duše nebohé Azar. Akorát Azar je v podstatě mrtvá a jediné co žije je její otisk, její zlomek, v zrcadlech a ve mě. Takže vím, že tenhleten Alborz byl někdo skutečně vyjímečný. Proto jeho duši už nějaké to století hledám."

"Proč?" štěkl na ni Alastair, kterému se vůbec nelíbilo, kam hovor směřuje. Kdyby bylo po jeho, vrátil by se zpátky, vůbec by ten hovor nezačínal a líbal by se s ní. Líbal, protože víc si představit neuměl.

Já ano. Docela expresivně, kdyby to někoho zajímalo. Samozřejmě, že vás to zajímá, vidím to na vás. Dejte tomu tak dvě kapitoly a já slibuju, že...

Ginny si povzdechla. "Protože přísahal, že mě najde a zachrání. Že mě bude milovat až do konce světa," pronesla jakoby nic a Alastair zamrkal.

To by hodně vysvětlovalo. Když se tedy přenesl přes celou tu záležitost s Džiny, lampami, dušemi, rituály a reinkarnacemi. Vlastně ho to k Ginny docela táhlo. Docela. Ještě před chvílí ji chtěl políbit. Jasně, že ho to k ní táhlo. Ale osudová láska přetrvávající století byla na jeho mysl trochu příliš.

"Takže když jste byla u těch Nití Osudu, nebo jak se tomu říká tak..."

"Ta vaše vedla ke mě. Dává to smysl, celkem," odpověděla Ginny.

Smysl? To záleží na tom, v jakém vesmíru žijete. A co to smysl pro vás znamená. Mě dává smysl to, že vyletím z lampy. Alastaira to docela vyděsilo.

Lord Alastair se postavil a zadíval se na ni. "Takže když jsem si přál, abyste mi našla pravou lásku, přál jsem si vás?"

"Už to tak vypadá. Já vím, schizofrenní Džin není zrovna to, co jste očekával, ale musím se přiznat, že toho k vám cítím víc, než je kterákoli žena ve vašem okolí schopná. Jasně, to taky není složité ale..."

Byla přerušena zakroucením hlavy jejího společníka a přiložením jeho ukazováčku na rty. Udělal k ní krok a koukal se jí do očí, do očí, skutečně, bylo to snad poprvé, co mu pohled nesklouzl o něco níž.

Jakoby tu tvář znal celý život. A možná, že znal, ale bylo mu to jedno. Nějaké inkarnace a přísahy dávno mrtvých lidí mu byly celkem jedno.

Ona právě řekla, že k němu něco cítí. A měla pravdu. Bylo to víc, než co mu kdy řekla jeho žena.

Bylo to víc, než co mu kdy řekla kterákoli žena.

Položil jí ruku na rameno. Nepohnula se, jen se usmála a natáhla se k němu. On se sklonil a políbil ji, pomalu, nezkušeně, skoro jakoby se bál. Ona se neostýchala a políbila ho zpátky, položila mu ruce na ramena a přitáhla se k němu.

KONEČNĚ!!!