Třetí přání

15.

Ginny se zjevila tam kde zmizela, s rukou na srdci a vyděšeným výrazem.

"Tak jak? Jak?" zajímal se Alastair a koukal na ni, jak na něj kouká a skoro vyděšeně kroutí hlavou.

"Říkala jsem se, že se nemáte ptát. Neptejte se," koukala neskutečně vyděšeně a prohlížela si jeho obličej. Byl to on? Nebyla si jistá.

A ne, neptala jsem se sama sebe, jestli to je Lord Ali. Tak pitomá nejsem.

"Ptám se jak to dopadlo, ne kdo to je," zamračil se šlechtic a Džin chvíli mlčela a pak zmateně zamrkala.

"Co? Jo! Tedy, ne! Ano, našla," vykoktala a pořád na něj koukala. Je to možné, napadlo ji? Byla tu tak dlouho a už si nepamatovala jak vypadal. Ten muž, na kterého si nepamatovala ona, ale její Původce. A ani ta si nebyla jistá.

"Takže je možné ji najít? To je skvělé. Začneme zítra?"

Ginny polkla všechny poznámky, které chtěla říct a podívala se na něj. Líbil se jí.  Byl šarmantní, milý, laskavý a měl nádherné oči. Přitahoval ji. Fyzicky. A ona ho taky. Nebyla slepá, aby neviděla jak a kam se dívá. I když vzhledem k tomu, kolik toho nosily zdejší ženy to bylo poměrně jasné, že se na ni bude takhle koukat. Ale i tak se to dělo.

A byl tak laskavý.

Ale milovat ho? Uměla to vůbec? Vždyť byla Džin, čistá energie, vesmírná síla. Milovat člověka? Milovat kohokoli? Nemělo by to jít. Ale Osud měl zcela jiný názor, teda podle toho, co viděla.

"Ginny, posloucháte mě vůbec?"

"Spíš ne, Lorde Ali," odpověděla mu popravdě a zamrkala. "Na co jste se ptal?"

"Kdy můžeme začít?" zeptal se a raději se nezajímal o to, co se to s jeho Džinem děje.

"Kdykoli. Bude to legrace..." pronesla a beze slova se složila zpět do lampy.

***

Azar koukala na tmavě červené oblečení, které si měla obléci na dnešní představení. Něco se jí nezdálo, něco bylo špatně. Něco viselo ve vzduchu, jako pomyslné ostří nad její hlavou.

Vršek končil hned pod prsy, harémové kalhoty byly poloprůhledné a měly rozparky, na vršku byly cinkající mince, nic neobvyklého. Přesto měla pocit, že když si to obleče, nebude už cesty zpět.

Otevřely se dveře a v nich stál Alborz. Z nějakého důvodu vypadal jakoby tušil to samé, co ona.

"Azar, dnes v noci utečeme. Dnes a nikdy jindy. Chce tě... on tě chce..." nedokončil, jen si ji přitáhl, objal ji a políbil ji do vlasů.

"Co mě chce?" zajímala se, ale on zakroutil hlavou.

"Prostě se dneska snaž. Dej do toho všechno. Závisí na tom tvůj život," pronesl vážně a ona vykulila oči. Objala ho ještě víc a potlačila slzy.

"Mám strach, Ali. Mám strach."

"Já vím," objal ji a při představě, co s ní chce Kamal udělat se mu zvedl žaludek. To bylo strašné, úděsné, zvrácenější než co by ho samotného napadlo.  "Dostanu tě odsud. Přísahám. Přísahám na svůj život."

Ani nevěděl, jak moc přesné to je. Ta přísaha totiž byla dodržena. *posmrkne si a utře obličej* Tahle část je nejhorší.

"Nepřísahej. Raději mi pomož do těch šatů," usmála se a on zvedl obočí.

"To ti nejdřív musím pomoct z těch stávajících," mrkl na ni a ona se trochu stydlivě usmála.

"Jestli chceš," sklopila zrak a políbila ho. On ji políbil zpátky.

Dlouhý příběh krátkými slovy. Azar toho dne přišla o věneček. A jestli si chcete stěžovat na nedostatek grafického znázornění, tak pššt. Chudinka Azar si zaslouží trochu klidu. Až přijde na mě, budete mít spoustu možností se přesvědčit o tom, jak grafická umí autorka být.