Status /Marcus&Martinus/

15

Od toho našeho incidentu s Marcusem uběhlo už pár týdnů. Cítil jsem se být prázdniny. Dobrou náladu jsem měl už až nepamatuji. Dobrý oběd od své mamy taky ne.

Nebyl jsem tam od té doby. No ale měl jsem čas zjistí co vlastně jsem.

Nejsem nějak stvůra, ale někdo by to tak vnímat mohl. Mám dar? Asi tak bych to popsal. Můžu dělat všechno co chci a to do slova. Řeknu si že chci na bazén? Jsem na bazéně.

Jsou to jednoduché věci a někdo by za ně byl rád, ale já ne. Nechci dělat nic,nechci jist, pít, spát.. Nechci žít.

Když nemám Marcuse je to jak kdybych neměl život. Snažil se mi omluvit. Několikrát tu byl, nebo mi i volal, ale já vždy dělal, že neexistuji.

Nepotřebuji slyšet kecy typu - moc mě mrzí co jsem řekl, nechci o tebe jako o bratra projít, nechtěl jsem být zlý, necítím to co ty, atd..

Díky ale to všechno já nechci. Chci aby přišel a řekl -,,Miluju tě"

Pouze jsem si nad svým snem povzdechl a na netu bloudil po x-různých stránkách. Našel jsem jeden zajímavý blok.

,,Buď tady kým chceš, bez toho aby někdo věděl kdo jsi" přečetl jsem to nahlas a musel se zasmát

No vlastně proč to nezkusit? Založil jsem si účet. Všechny potřebné udaje jsem zadal a napsal svou první "myšlenku".

Jsem zamilovaný do svého bratra.
                               mGMg

Zavřel jsem počítač a šel si udělat kafe. Neuškodí mi a třeba se i trošku proberu.

Do hrnku jsem dal jednu lžičku rozpustné kávy a dva cukry. Chvíli jsem počkal než se voda uvaří. Naučil jsem se to ovládá, neboť by to po nějakém čase určitě všem došlo a o to já nestojím. Nechci aby to někdo věděl.

Teď už jsem nepil kafa a ani nepracoval na počítači. Stal jsem v malé kavarničce na rohu ulice, kde bydlím a pomalu si vychutnal svou večeři.

Teda do té doby, než se ve dveřích objevil můj bratr. Vyděšeně jsem překousával jídlo, bal jsem se, že si mě všimne.

Bože prosím... Aspoň jednou mě poslechni a nedovol to. Pořád jsem ho pozoroval. Jeho oči se pohybovali do kavárničce. Tak moc rychle a nebezpečné se blíží ke mně.

Jeho čokoládky se setkali s mými.Koukali jsem si navzájem hluboko do očí. Mé oči zklouzly na jeho rty. Usmíval se a mě to přinutilo taky. Miluju jeho úsměv stejně jako jeho.

Rozešel se směrem ke mně. Můj dech se zrychlil a já zapomněl jíst. Zapomněl jsem snad vše,jak se dýchá, mluví.. To všechno.

,,Martinusi.. Mohu si přisednout?" nezmohl jsem se na nic jiného, než na přikívnutí.