Upon a Time ✓ || Changki

Část 1

Changkyun

Jakmile ráno vyjde slunce, tak se moje oči otevřou z bezesného spánku. Jsem tak zvyklý vstávat brzo, že jakmile nocí pronikne prvních pár paprsků slunce, tak se probudím. Dokonce předběhnu i kohouta, který začne kokrhat pár chvil po tom, co jsem vstal. Dojdu ven ke studni a naplním si kyblík vodu. Naliju ho do džbánu. Hodím si kus látky kolem krku a opláchnu si obličej ledovou vodou.

„Ahoj, Kyunnie." zvednu hlavu a setřu si kapky vody z obličeje. Zadívám se přes nízký plot na vedlejší chalupu, ze který vykukuje černovlasý kluk a mává na mě.

„Ahoj, Minhyuk, dobré ráno." usměju se na něj na z pátek.

„Budu dělat buchty, dáš si?" nakloní hlavu na stranu v otázce. Přikývnu a on hned na to zaleze do světnice. Pověsím mokrý hadr na šňůru a dojdu ke své jediné kravičce, abych si podojil mléko na snídani. Pak ji za uzdu vyvedu kousek za plot, kde je plácek trávy, aby se nažrala a uvážu ji ke kůlu. 

Žiju v příjemné vesničce, je tu pár chalup, každý si hledí svého, ale pomáháme si, jak se jen dá. Ženský se scházejí na návsi a kecají, zatím co si vyměňují máslo za chleba a mléko za vlnu. Já mám od každého něco, mám krávu, takže mám mléko, dvě ovce, takže mám vlnu a jako jediný mám ve vesnici koně. Za chalupou mám malou zahrádku, kde si pěstuju zeleninu. Mám dvě jabloně. Přes den pracuju na místním poli a jako plat dostávám podíl vypěstovaných klasů. Není to moc, ale je to poctivý život. Vejdu pomalu do chalupy a projdu chodbičkou až do kuchyně, kde dám mléko do hrnce. Zapálím pod kamny a čekám, než se mi mléko ohřeje. Zatím ze spižírny vyndám chleba a máslo a jakmile je mléko vlažné, tak si ho naleji do hrníčku. Otevřu okna, abych vyvětral a pak si sbalím svačinu do rance, abych měl na poli co k jídlu. Do měchu si naliti vodu ze studny a připevním si ranec na záda.

Počkám před chalupou na Hyunwoo, je to starosta naší malé vesničky a patří mu pole, na kterém já pracuji. Jsme rádi, že je naším starostou, stará se o nás opravdu moc hezky. Daně platíme malé a navzájem si pomáháme. Žije s Minhyukem a díky tomu se v naší vesničce pořádá několik oslav v roce. Pečení prasete, tancovačky a další. Nejsme bohatá vesnice, ale pomáháme si, takže ani jeden z nás netrpí přes zimu hlady, v nemoci nikdo z nás neumírá, protože se vesnice složí na drahé léky.

„Dochází nám zásoby, Kyun, myslíš, že bys dojel s Kaštánkem do města pro látky? Pokud by měli slepice, bylo by to fajn, poslední včera zakousla liška." zadívá se na mě. Přikývnu. Jako jediný, kdo má koně, mě často posílají do města. Není to daleko, ale na koni je to přeci jen rychlejší. Je to větší město, mají tam obchody a trhy, cestu jim tvoří kámen, a ne hlína jako u nás. Domy mají zdobené a střechy cihlové, narozdíl od těch našich. Ale pořád je to nic oproti hlavnímu městu. Je od nás daleko, skoro dva dny cesty, nic tam nepotřebujeme, takže jsem tam nikdy nebyl. Ale z dálky je vidět ohromný hrad našich vládců, Královny a krále Yoo. Nejsou to zlý panovníci, mohly jsme dopadnout i hůř. Neříkám, že jsou dobrodějní a hodní, ale zbytečně nikoho nepopravují a neukazují svojí moc. Ale co mi je po tom, jsem jen sedlák, takových jako je v tomhle království spousty. Muselo by se stát něco hodně divného, abych se s někým z nich setkal. 

Zapřáhnu svého hnědého valacha, má nádherně lesklou barvu, proto jsem mu už jako hříbátku dal jméno Kaštánek, má světle hnědou hřívu. Je to mohutný kůň, který je zvyklý na to táhnou vozík anebo pluh na orání. Není zvyklý na to, aby se na něm jezdilo. Naložíme si do vozíku jídlo a nástroje a pak si sedneme na lavici a já popoženu Kaštánka, aby se rozjel na pole. Minhyuk nám mává s tím, že až se vrátíme, tak budeme mít jídlo připravené.