Hurt CZ [ Harry Styles FF ]

Second

*Chci Vám jen říci,že jen to,že bych byla velice šťastná kdyby jste mi dali svou hvězdičku :33 Protože,pokud příběh nikdo nečte,nebo neocení autor ztrácí chuť pokračovat a díky tomuto spousty příběhů končí vymazány... :) děkuju za pochopení*

-Krejzéé:3

V minulé části jste četli...

"vy jste Zoe a Jason Denverovi?" přikývnutím jsme souhlasili. "Mám pro vás dvě zprávy,dobrou a špatnou. Dobrá zpráva je,že Vaše máma bude žít" očividně se Jasonovi ulevilo tak jako mě. trochu se usmál. "A ta špatná,že pokud chce přežít více než dva měsíce,musí jít do speciální nemocnice v Londýně." Znova jsem se sekla. Nemáme peníze na cestu do Londýny,byt v Londýně,... Takže za to,že máma umře budeme moct my,protože jsme jí nemohli poskytnout to co k životu potřebuje.. Slyzy zase zaplavily muj obličej,dnes už poněolikáte.

Za mámou nás nepustili,prý byla po operaci toho nádoru,který jí praskl ,není ve stavu abychom jí navštívili. Tím pádem jsme s Jasonem dojeli domů. Já zaujmula místo na své a maminé posteli,zatím co Jason šel uvařit špagety na pozdní večeři. Ležela jsem a koukala do stropu. Co dělám tak špatně?! Vždyť máma byla ta nejlepší! Noo,už o ní mluvím v minulém čase.. Super Zoe,máma ještě žije,ale ty jí považuj za mrtvou! Ona si nezaslouží takhle trpět,vždyť se o nás starala s tou největší láskou! Bůh má vážně špatný smysl pro humor.. Zakroutila jsem hlavou abych se probrala ze svých pesimistyckých myšlenek. 

"Zo! Věčeře!" zaslechla jsem křik Jasona z 'obýváku'. Zvedla jsem své vyčerpané tělo a přimněla ho k pohybu. Usedla jsem na místo vedle Jasona a vzala si svůj talíř do klína. Večeře probíhla  naprostém tichu a pouze za světla tří svíček na podlaze,jelikož stůl jsme nevlastnili. Šetříme jak jen se dá,proto ty svíčky. Je to sice v tuhle dobu divné,protože u Verči nebo Romči svítí i na zahradě,kde to nepotřebují,zatím co my se snažíme nesvítit vůbec. Sledovat ty tancující plamínky dokáže člověka uklidnit a nevnímat skutečné problémy. Já i Jason jsme je sledovali a po částech do sebe dostávali dlouhé nudle s kečupem.

"Zo,musíme jet do Londýna a zaplatit tu léčbu. Nechci o mámu přijít.." na konci věty se mu hlas ztrácel. Své oči jsem nespouštěla z malých,světelkujících tanečnic a jen mírně přikývla na souhlas. Dala jsem si do úst další sousto.

"Musíme sehnat peníze do dvou týdnů,pak už bude pozdě. Bavil jsem se s doktorkou a řekla,že léčba v Londýně bude stát kolem 45 tísíc měsíčně. Byt atd jsem ještě neřešil. Musíme se omezit a vydělat víc." Při posledním slově na mě odvrátil pohled od plamínků svíček a já udělala to samé. Jeho oči se leskly a já věděla,že moje oči jsou na tom podobně,protože pálely. Jak chce shnat víc peněz?! Od našich 'sponzorů' víc chtít nemůžeme a on nebude dělat dvě zaměstnání a já si nemůžu dovolit říct o víc,přece nemám ani střední školu hotovou.

"A jak?" zněla moje otázka ,na kterou odpověděl pouhým vyzdvižením jeho ramen,kteér za okamžik opět klesly. Oba jsme pohledy odvrátili zpět k plamínkům a přemýšleli.

"Ty víš jak sehnat peníze! Je to tvoje máma a ani za to jí nestojíš?! Necháš jí umřít.. Styď se!"  Řvalo na mě moje svědomí,které mělo zase pravdu. Mohla jsem sehnat 7tisíc jen za pouhou hodinu,ale byla jsem zbabělá na to abych to udělala. Jenže tady už nejde o mou hrdost,ale o život mé mámy,o život člověka,který mě z poloviny stvořil.. Musím to udělat..A taky udělám! Ještě dnes..

Dojedla jsem a šla za pomocí jedné svíčky odnést talíř do dřezu a vracela se za Jasonem.

"Bráško?" zašeptala jsem do ticha a svíčkou si svítila na cestu.