Čas je proti nám

1. kapitola ⌖

Otevřela jsem oči.

Ležela jsem na posteli. Nerozuměla jsem tomu. Kde to jsem? Jak jsem se sem vůbec dostala? Byla jsem v celkem hezky zařízeném bytě. Dost luxusním bych řekla. Přepychová obrovská postel. Plazmová televize. DVD přehrávač. Velká sedačka, křesla. Vstala jsem a zmateně ač se zájmem si prohlížela byt. Došla jsem do chodby, kde byly dveře. Jedny vedly do koupelny a další na toaletu. Přešla jsem do kuchyně. Moderní kuchyňská linka, pochromovaná lednička, kupodivu prázdná. Nebyla ani zapojená.

"Co to sakra znamená?" řekla jsem si sama pro sebe a uvědomovala si, jak mě bolí pekelně hlava! Došla jsem k oknu, které bylo v místnosti, kde jsem se probudila - výhled mě z něj překvapil. Bylo tam...nebo spíše nebylo tam nic! Prostě nic. Pustina. Žádná civilizace. Ani náznak! To nemělo smysl. Taky ten výhled, pokud se tomu může říct nějaký výhled, byl z dost vysoko položeného patra. Tak šesté? Neodvažovala jsem si dál tipovat. Děsilo mě to.

Proč se tady vůbec zdržuju? Nebudu tady, když tady ani nejsem snad dobrovolně! V tom zašramotily dveře. Že mě to nenapadlo jako první se vrhnout ke dveřím, ale když jsem o tom tak přemýšlela - bylo evidentní, že byly zamčené. Aspoň jsem si ušetřila zbytečnou námahu. Přesto mě zamrzelo, že mě to netrklo hned, jak jsem otevřela oči!

Netrvalo dlouho a v pokoji se objevila pro mě dobře známá osoba. Přesněji řečeno muž. A nejpřesněji řečeno muž, kterého miluju. Igor Niržikov. Na tváři měl letmý úsměv a jeho zelenohnědé oči, které mě vždy odzbrojily - hořely. Začal se s tímto ďábelským výrazem přibližovat. I když jsem ho milovala, bála jsem se ho. Už nebyl jako dřív. Změnil se! Udělala jsem krok vzad. Vrazila jsem do konferenčního stolku, kde stála lampa, která div nespadla.

"Přece by ses mě nebála."

Najednou se mi to všechno začalo spojovat. Bolest hlavy. Probuzení v cizím bytě. A Igor. Když jsem neměla už kam couvat, začala jsem obloukem uhýbat.

"Přestaň přede mnou utíkat. Je to marné." jak dořekl, pár skoky už byl u mě. Stačila jsem jen tak tak uhnout! Vzala jsem nejbližší předmět a hodila jsem to vší silou po něm. Myslím, že to byla ta lampička. Nebyla však poslední. Padly i další kusy nábytku dokonce i elektronika. Neměl zrovna přátelský výraz. Zuřil a to bylo zlé. Bojovala jsem ze všech sil!

"Přestaň se semnou prát!" prohlásil. Jenže - on byl prostě lepší. Dostal dobrou šanci a ihned jí využil. Dost nebezpečně se přiblížil, přiskočil ke mě, ani nevím pomalu jak, chytil mi pevně zápěstí a ne zrovna hezky mnou praštil o nejbližší zeď.

Byli jsme tak blízko. I přes to, že jsem věděla, že to není on, neskutečně mě přitahoval! Uvnitř někdo jiný, z venku stále on! Nemohla jsem se na něj již dívat. Nešlo to. Byl nejen svalnatý, ale měl i sílu. Jednou rukou mi stačil držet nad hlavou obě zápěstí, ani jsem nepocítila rozdíl bolesti, a druhou mi už vzal bradu a donutil, abych mu pohlédla z příma do očí.

"Dívej se na mě. Už jsem ti říkal, abys přede mnou neutíkala. Odsud se prostě nedostaneš."

"To mě tady chceš jako držet? Jakým právem? Igore, okamžitě mě nech odejít!"

"Moc chytrá. Ano, mám v plánu si tě tady držet. Patříme zkrátka k sobě. A na odchod v blízký době zapomeň."

"Jak jsi vůbec mohl? Víš, cos udělal? Tys mě unesl! Ty už nejsi ty a pokud nechceš, abych tě zabila hned, tak mě pusť!"

Zasmál se. Co je na tom tak vtipného? Myslela jsem to vážně. I když v naší momentální situaci to vyznělo poněkud směšně a nereálně. Přemýšlela jsem dokonce i nad výpadem nohou, mohla bych mu nabrat slabiny, ale to by mě svýma svalnatýma nohama nesměl mít přišpendlenou k té pitomé zdi a jednoduše v šachu. Nebyl to můj milovaný Igor - stala se z něj stvůra. Stejnak bych měla povinnost ho zabít, aby mohl volně odejít... zcela pryč.