Čas je proti nám

17. kapitola ⌖

Upřímně, čekala jsem. Možná jsem naivní kravka, ale co. Nic jinýho se v tomhle stupidním bytě dělat nedalo, než čekat. A tak jsem čekala. A abych tomu nasadila grády, tak jsem čekala na Vincenta anebo na Igora. Nejlíp, kdyby přišli oba dva. Po tom, co se stalo jsem byla napnutá jak kšandy. Ani vám nevím proč. Možná pouhá primitivní zvědavost.

Takže, abych se vrátila k věci. Čekala jsem den. Dva. Tři. Čtvrtý den mi to bylo divný spolu s mým kámošem neutišitelným hladem. To mě ty hajzlové zase chtějí potrápit hladovkou? Dělaj si ze mě už prdel? Byla jsem furt jako na jehlách, kdy cvaknou zámky, ale měla jsem toho taky plný zuby a byla jsem nasraná. Když jsem nechodila sem a tam po těch několika metrech čtverečních, nečuměla z okna na nic - planinu, pustinu, tak jsem ležela a čuměla na bednu.

Za těch málo dnů - málo, no jak v čem! - jsem dávno sezobala zbylé dva prášky proti bolesti a dál trpěla jak pes. Nebyla jsem Vincent a neměla to co on, abych se za pár dnů uzdravila. Ne, ne. Poskytl mi pomoc, to jo, až jsem se divila, protože jsem věřila, že mě nechá pojít! Ale ta pomoc byla chabá a primární. Potřebovala bych převázat rány, nadopovat morfiem a především si vyrazit na výlet do nemocnice. Nebo se aspoň ztřískat do němoty, abych o sobě vůbec nevěděla.

Ačkoliv jsem byla vytočená, začínala jsem se s tím smiřovat. Se vším. Je to prostě můj úděl. Až někdo přijde, ošetří mě a já se uzdravím - nastoupíme do výtahu, sjedeme několik pater pod zem, já si lehnu na ten odporně ledovej stůl, nechám si dát anestezii nebo něco jinýho, co maj na nápojovým lístku a nechám do sebe řezat a vpravit čip. Je to jednoduchý.

"Jo, je to až moc jednoduchý." řekla jsem si nahlas. Z toho mýho úžasnýho smiřovaní se s osudem, mě vytrhl hluk z chodby. Dveře.

"Aleluja! Škoda, že tu není šáňo, snad bych ho i bouchla, taková událost." pokračovala jsem v projevu. Samozřejmě, měla jsem o ně i strach, tak dlouho tu nikdo nebyl a já nevěděla nic, neměla jsem ponětí, co se stalo nebo co se naopak chystá, ale byla jsem v takový suprový náladě, že jsem sršela pouhou ironií. Čím to, krucinál, je? Poprvý za svůj pobyt můžu říct, že mi to je vážně putna. Mám být Eskádovec? Fajn. Boris se mě taky neptal, zda chci být v Qertyxu. Tak na co se dohadovat s Vincentem? Zbytečný.

Mezi futry stál Vincent. Ale vypadal jinak. Rázem mě přešel všechen humor, preventivně jsem se zamračila a soustředila.

"Ahoj, Darjo." pozdravil. Ahoj? Si dělá prdel.

"Kde jsi, kurva, byl? Zase jsi mě zkoušel co vydržím? Bez prášků na bolest a jídla! Ty zasranej hajzle!"

"Omlouvám se. Měl jsem poněkud jiné věci na práci."

"To by mě zajímalo co? Zase si někoho mlátil pendrekem hlava nehlava, uvězněnýho v řetězech? Nebo, cos kurva jako..."

"Byl jsem v akci." skočil mi do řeči.

"S Pesosákama? Konečně ses mohl pomstít, co? Už tě nebudou srát?"

"Darjo... Niržikov je mrtvý." promluvil temně, ale tiše a naprosto mimo mé otázky.

Nastalo ticho.

Nejtišší ticho na světě.

Ucítila jsem neskutečnou bolest v hrudi. Jako by do mě někdo vystřelil nespočet šípů. Tělo mě přestalo poslouchat. Nohy, mozek i srdce mi vypověděli. Sesunula jsem se na tvrdou podlahu. Nejdůležitější orgán v těle mi začal vynechávat pravidelné údery. Dostala jsem tik do oka. Uši to slyšely, ale mozek to ještě nezpracoval. Jako bych v hlavě měla postavenou zeď, přes kterou nemůže jednoduše přelízt. Nevědomky mi začaly slzet oči. Je mrtvý?