Čas je proti nám

8. kapitola ⌖

Probrala jsem se s bolestí hlavy. To si ten hajzl mohl odpustit! Hovado! Obtížně jsem vstala a došourala se ke křeslu, kde jsem sebou plácla. Bylo toho na mě nějak moc. Čas se mi krátil, spíš trpělivost Eskádovců se krátila a dokonce mi i nemožně a paradoxně utíkal, že jsem neměla o něm žádný pojem.

Takže jsou tu dva Igorové? Jak dlouho je ten klon vytvořený? Kdo za mnou opravdu chodí? S kým se tu věčně dohaduju a rvu? S Igorem Niržikovem nebo s jeho věrnou kopií? Proč si Vincent opatřil falešného Igora doopravdy? Rozhodně ne, aby na něm ozkoušel, zda jsem schopná ho zabít. Nedávalo to smysl. Nedávalo to mě!, smysl! Co za tím vším vážně stojí?

Proč chce ten prohnilý Eskádovec zaútočit na Qertyx? Proč řekl jmenovitě právě moji jedinou rodinu v čele s Borisem? Zdálo se mi to nebo opravdu ve Vincentově hlase zazněla hořká nenávist, když vyslovoval Borisovo jméno?! V tom rozhodně není obchod nebo jen rivalita. Nehraje v tom roli DOBRO ani ZLO. V tomhle jde o úplně něco jiného, dala bych na to krk! Ale co, krucifix?

Měla jsem pocit, že se mi ta hlava ještě více rozkočí, pokud budu pokračovat v uvažování a dedukcích. Rozhodla jsem se, že prohledám celou tuhle celu, jestli nenajdu prášek na bolest. Strávila jsem tím asi tak hodinu, ale marně. Zřejmě se pojistili, abych se nepředávkovala a nechtěla umřít předčasně! Nenašla jsem dokonce ani jednu jedinou blbou náplast. To je teda vybavenost! Tss! Ale je pravdou, na co lékárničku, když v celém bytě není věc, se kterou by si bylo možno nějak více ublížit?! Zbytek ztraceného dne jsem strávila koukáním na přiblblou televizi, kde pořádně nic nedávali.

"Lvi jsou nezkrotní a nespoutaní. Člověku v divočině vysoce nebezpeční." věnovala jsem pozornost dokumentu o zvířatech. Tyhle slova mě upoutala. Podobná mi dneska řekl ten smrdutej čokl! Bylo mi jasný, že se mu asi vážně líbím, protože, to by mě už dávno zabil anebo bych byla členkou jejich bandy. Na jednu stranu mě to těšilo, co si budeme povídat, ale na tu druhou mám pořád stejnou chuť ho rozsekat na kusy. Doslova.

Nevím, kde se ve mě brala ta zoufalá chuť zmasakrovat bosse podsvětí, tohle mě v týmu neučili, neměla bych být tak agresivní a toužící po odplatě v barvě krve. Něco bylo špatně. Ani dřív jsem taková nebyla. Jistě byla jsem navztekaná, nenávistná, když jsme bojovali v akci proti nějakým neřádům, ale nikdy to nezašlo tak daleko! Přemýšlela jsem, čím by se tenhle faktor mohl spustit, ale nenapadlo mě nic. Nemohlo to vyvolat tohle prostředí, ten stres, že jsem vlastně k ničemu, že nemůžu jednoduše utéct a nakopat jim všem zadky. Záhada byla jinde. Ale kde?

Pak jsem se z ničeho nic otočila do kuchyně, kde stále bylo rozložené jídlo, ještě jak jsem ho do sebe nekontrolovatelně ládovala. Nemohlo být přiotrávený, nadopovaný nějakejma sračkama! Potraviny jsem dostala po několika dnech, ale já se tahle cítím celou dobu strávenou tady. Anebo, že by vážně to jídlo bylo vadné? A taky, nepíchali mi v prvních dnech nějaký injekce?

Samozřejmě! To byl začátek, jídlo pokračování, co přijde jako závěr? Ty hajzlové mě už od začátku přeformulovávali na jejich profil, hlavně že mě krměj kecama jako, že mi nechají čas na rozmyšlenou. Význam slova "dobrovolně" jim asi nic neříká! Nejradši bych je skopala do kulatý krychle všechny! Co ale teď? Nemíním se stát jejich poskokem ani znova hladovět!

Musím jednat, prostě musím už něco podniknout. Jak byla ta kombinace ke dveřím? 2989417**? 2998741**? 2298147**? Dvojka byla první určitě. Vzpomínej, proboha, vždyť jsi to viděla! Raději jsem došla ke dveřím, kde se přede mnou jevil číselník. Znovu jsem naťukávala čísla, která se mi vybavovali, ale v různém postavení. A vůbec, stejnak mi chybějí dvě poslední číslice. Do psí prdele! Kurva!

Je tady 99 dalších možností. To tady budu do aleluja! Výborně. Takže milion různejch pravděpodobností, že si vzpomenu na správné pořadí plus 99 pokusů, paráda. Bezva, bezva, bezva!!! Musím přijít na ten kód, sebrat klíč a vypadnout odtud! Nebo mě z toho praskne!

Tedy... začala jsem. Rozhodla jsem se pro první variantu. 2989417**. Po dalších dlouhých hodinách, kdy jsem měla chuť si už přistavit židli, a kdy jsem měla pochyby, že tu elektronickou věcičku spíš zavařím než odblokuju, jsem konečně narazila na správnou odpověď. První varianta byla správná, za což jsem děkovala bohu, i když v něj absolutně nevěřím. A poslední dvojčíslí znělo: 53! Byla jsem štěstím bez sebe.

Vyloženě to bylo štěstí, že jsem mohla zahlédnout tolik z utajovaného. Vincent si byl asi moc jistý, že se zachovám podle kodexu, který vyžadovala ta situace, že budu vystrašená stát opodál v rohu a klepat se strachy nebo vehementně přemýšlet o jeho slovech a utvořených možnostech, jenže to se hrozně přepočítal!

Tu těžší část na akci zabezpečení dveří mám za sebou. Teď si jenom počkám na někoho, kdo mi donese klíč. Dobrovolně ho jistě nedostanu, musím ho minimálně něčím omráčit. Zrak mi spočinul na tom kusu rozflákané židle, kterou Igor použil jako pálku. To bude dobré. Stejnak jinačí věci mi nešli moc do ruky jako zbraň a přehrávač jsem poslala do věčnejch lovišť už dávno. Musela jsem se chtě nechtě usmát. Už jsem si připadala jako vítěz. Na dosah ruky něco, co bylo ještě ráno naprosto nemožný.

Doufala jsem, že ještě někdo přijde, ale myslím, že to už nestihnou. Vincent tu už byl a řekl mi toho dost a Igor? Kterej vlastně? Pravej Igor je uvězněnej někde ve sklepech, chudák. Chudák? Vážně? Pravda, žádné slitování. Nad nikým! Nejen, že si to nezaslouží, ale i přesto, že jsem mimo dosah týmu, mám jisté povinnosti, závazky a úkoly. Tedy nejdůležitější pravidlo musím držet stůj, co stůj. Žádné emoce!

Přesto by mě zajímal důvod, proč ho tam Vincent dal a kdy ho hodlá pustit. A ten druhej Igor... Těžce se rozhodovat o pravým nebo levým Igorovi, když to je stále přeci jen Igor!! Pak mě napadlo, co když Vincent blafoval? Žádnej klon není a tenhle Niržikov, co mě složil jednou ranou až do bezvědomí je ten, kterého miluju. Teda nemiluju! Už nemiluju.

Ten jeden jediný, co u něj látka z čipu zapůsobila již s konečným výsledkem, co už je ve finále. Nechtěla jsem si ani přiznat, že by tohle byl on už navždy. Takového jsem ho nepoznala, neznala ani jsem ho znát nechtěla. Když by se mě osobně podařilo ho hrobníkovi připravit na lopatu, tak bych si ho chtěla pamatovat takového jaký byl doopravdy. Tohle je jen technologie, iluze, aplikovaná přetvářka a ZLO.

Moc se mi to nezdálo, ale budu muset počítat, že by byli vážně dva. Ale i kdybych jich bylo sto, všechny budu muset zlikvidovat. Chtěla bych to udělat já. Já bych chtěla být ta, co způsobí smrt člověku, na kterém mi snad nejvíce v životě záleželo. Ano, přiznávám se, Igor je na prvním místě nad Radimem Comfem, mé první školní lásce, ještě z nezkaženého, nevinného, nezasvěceného a neposkvrněného života bez ZLA.

Myslím, že by to tak chtěl. Nikdy jsme se o tomhle nebavili, ale myslím si to. Kdyby mě potkal takovýhle osud jako jeho, rozhodně bych toužila, abych umřela Igorovou rukou.

Za oknem se střídalo světlo s tmou a na mě přišla trochu depka. Qertyx - kde jenom jsou?

Chci domů.