Čas je proti nám

28. kapitola ⌖

Musím uznat, že jsem po dlouhý době spala jak miminko. Dnešek měl být dnem, kdy začínám zvonu žít. Všechno nově. S úsměvem jsem vběhla do sprchy, upravila se, oblíkla a razila do jídelny. Bylo to divný, ale po dlouhý době jsem neměla hlad. Přesto jsem si dala aspoň křupínky s mlíkem. Byla jsem v jídelně jedna z prvních. Přede mnou tu byl jen Ben, Seb s Davidem a Anna.

Bylo tu málo holek, ale byly. Anna datlovala něco do notebooku s rohlíkem v puse. Seb s Davidem byli zaujatí nějakým tichým rozhovorem a Ben s hrnkem kafe mě upřeně pozoroval. Sedla jsem si tak hloupě, že jsem ho měla prakticky před sebou. Seděl daleko od ostatních, sám. Věčně upíjel a mě deptal tím nepřetržitým pohledem. Připadala jsem si jako pod mikroskopem. Jsem snad nějaká laboratorní myš, aby si mě tak prohlížel? Zajímalo by mě, co má v plánu.

Rychle jsem to do sebe hodila a vyrazila si na hodinku, dvě posílit či zhuntovat tělo. Potřebuju to jako sůl. Tělocvična byla propojená s posilovnou, takže jsem je vzala jedním vrzem. Hnedle na úvod jsem si dala 10 koleček na rozehřátí. Kupodivu jsem se těšila. Měla jsem na to chuť! Následovalo protahování dalších svalů. Jen tak jsem provedla pár kotrmelců a hvězd. Stoj na rukou. Potom jsem se koncentrovala a jednu ruku dala za záda. Veškerou svoji váhu jsem rozložila, přitom ji podepírala dlaň s pěti prsty. Úžasný. Tohle jsem nedělala roky.

"Proč se mi vyhýbáš?" hlas se linul tichou a prázdnou tělocvičnou. Tak mě to vyděsilo, že jsem se zakolíbala a svalila se na zem jak pytel brambor.

"Au, kurva!" vylítlo to ze mě dřív, než jsem to mohla zastavit. Narazila jsem si loket. Pohodlně jsem si sedla, nemusela jsem se otáčet, věděla jsem kdo to je.

"Nechtěl jsem tě vylekat."

"To je dobrý. Já se ti nevyhýbám, Adame, jen prostě..."

"Prostě co?"

"Já nevím, ježiši! Co po mě chceš?" zeptala jsem se stále zády k němu. Seděla jsem přesně tak jako včera Vincent v cele na zemi. Lokty jsem měla položený na skrčených kolenech a prsty spojený do sebe.

"Nic, promiň." odvětil až příliš sklíčeně. Ale ne... Lehla jsem si na parkety, ale jen na sekundu a okamžitě vylítla na nohy.

"Adame, počkej, promiň. Já prostě jenom - jsem zmatená. Jen nechápu, že jsem vůbec naživu, že jsem tady. A teď ty... Nikdy jsem netušila, že by ti na mě mohlo záležet. Víš, jaký jsou pravidla. Tohle celý tvoří jenom profesionální vztahy, je to o práci. Nic osobního sem tahat nemůžeme. Učíme se to pořád dokola. Nikdy jsem nemyslela... Áááá, nevim, co ti mám říkat, já nejsem na řečnění. Mrzí mě, jestli jsem ti nějak ublížila. Rozhodně se ti nevyhýbám ani nechci."

"Tak to jsem moc rád. Vím, jaký jsou pravidla, jenže myslím, že mi dáš za pravdu, když ti řeknu, že se to nedá ovlivnit, co?"

"Narážíš na Igora."

"Jo."

"Asi máš pravdu, asi se to nedá nijak ovlivnit, prostě se stane."

"No vidíš, tak u mě se to taky prostě stalo. Omlouvám se, jestli tě to nějak otravuje. Tentokrát tu jsem kvůli něčemu jinýmu, než abych řešil, moje city k tobě."

"A to je?"

"Luk mi řekl to, jak jsi byla u Vosárikeho. Nelíbilo se mu tvoje chování k němu. Co se mezi vámi stalo?"

"Luk neví co viděl, jestli vůbec něco viděl. Má za sebou velkou akci, je ovlivněný."

"Čím by byl, podle tebe, ovlivněný? Popsal mi co viděl, Luk nikdy nelže. Proč ses k němu chovala tak důvěrně, když ti udělal tolik zlýho?"