ZJIZVENÝ KOSTLIVEC

9 2 0
                                    

     Nikdy jsem nepotkala nikoho, jako je Dan. Vlastně, když se zpětně podívám na naše seznámení a to, jak jsem si o něm myslela, že je jenom další z mnoha městských kluků, víte, ten typ, co si hraje na nenuceného a bohatého ale přitom je na škole, protože se bojí otcovi reakce, kdyby šel svou vlastní cestou, musím se zasmát.
     S Danem jsem se seznámila v den našeho zápisu na vysokou. Bylo to červnové odpoledne, venku se nedalo pomalu ani dýchat natož chodit přes celé město a zařizovat věci k naší nové budoucnosti. Ale neměli jsme na výběr.
Hned ráno jsem nasedla na autobus a do Brna jsem přijela ještě s hodinovým předstihem. Ráda chodím vždycky včas, a proto jsem přijela dříve. Nejdřív jsem našla budovu, ve které jsme se měli fotit na průkazky, a potom jsem zamířila ke škole. Moje jediná záchrana spočívala vtom, že stačil vyjít kopec a byla jsem u školy. Musím říct, že se mi moje fakulta velmi líbila. Dost možná jsem byla ovlivněná stínem, lavičkami a jezírkem, kde si naštěstí chladily nohy i jiní studenti a já si tak nepřipadala jako ten největší bezdomovec.
V jednu hodinu odpoledne nás zavolali do posluchárny. Ta se hned naplnila dychtivými studenty, kteří hned zaútočili na židle a později i na schody. Co naplat, zjistila jsem, že si nemám kde sednout. Nijak mě to ale netrápilo. Na pozvánce k zápisu stálo, že zápis bude trvat maximálně do půl třetí. To vydržím, pomyslela jsem si a pečlivě poslouchala vše, co nám žena před katedrou říkala. A že toho moc nebylo. Respektive nás tu všechny přivítala, řekla, ať jsme potichu a dala nám brožurku, ze které jsme se měli vše dozvědět (spoiler: dodnes z té brožurky nevím ani ň). A potom znuděným hlasem řekla: „A teď si prosím stoupněte do fronty k zápisu." Netušíte, co se v tom momentě seběhlo. Bylo to jako z nějakého filmu. Ti znuděné existence, které vypadaly, že za chvíli horkem umřou, nasadili takový sprint, že než jsem se stihla pořádně rozhlédnout, kde je fronta, utvořil se kolem posluchárny nekončící kruh. Bylo půl druhé odpoledne a já si s klidem sedla na nově uvolněnou židli, otevřela jsem knížku a začala si číst. Přeci, jak dlouho to může trvat?

    Hned vám to povím! Přesně do čtvrt na čtyři! Tak dlouho trvalo, než mělo smysl si jít do té fronty stoupnout. Mezi tím jsem přečetla celou knížku a ještě si stihla vyřídit dva hovory. Bylo to nekonečné. A nejhorší na tom všem bylo, že i sami kantoři vypadali, jako by jim bylo jedno, dokdy tu ztvrdnou.
    Šla jsem tedy pomalu po schodem do fronty, když přede mnou přistál papír. Automaticky jsem se pro něj sehnula a papír zvedla. Když jsem zvedla hlavu, střetla jsem se pohledem s majitelem papíru. Měl tmavé, krátké vlasy a zelené oči. Všimla jsem si toho hned, protože jsem nikdy tak pronikavě zelené oči ještě neviděla. Na sobě měl kostkovanou bílo-modrou košili a rifle. Zamračil se na mě. „Nemusíš mi to pomáhat, protože jsem krypl. Já to zvládnu sám, " řekl namíchnutě a papír mi vytrhl z ruky. To mě dost vytočilo. „Podala jsem ti ten papír, protože jsem slušně vychovaná," odsekla jsem a šla dál. Chvíli jsem stála ve frontě, která se ale vůbec neposouvala a odepisovala jsem kamarádce na smsku. Potom jsem se opřela zády o stěnu, která krásně chladila. Nenápadně jsem se podívala na toho kluka. Jak to myslel, že je krypl?
Chvíli jsem si ho prohlížela. Něco si psal do sešitu a přitom měl v uších sluchátka. Na první pohled mi přišel jako úplně normální kluk. Takový ten typ, kterého potkáte na ulici, a bude se vám zdát, že si vás měří výsměšným pohledem, protože vy přeci nemáte třicet kilo i s postelí a rozhodně nejste dcera nějakého boháče. A potom jsem si toho všimla. On neměl levou ruku! Od lokte dolů měl amputovanou ruku! Už jsem chápala jeho reakci. Zřejmě byl zvyklý, že na něj lidé pohlíží jinak, když nemá ruku.
     Měla jsem chuť' si nafackovat. Na druhou stranu, jak jsem to mohla vědět? Já si toho opravdu nevšimla. Jenže, jak mu to slušně říct? Zkoumavě jsem se na něj dívala, než si toho všiml. Rychle jsem sklopila oči a potom už jsem jenom sledovala nekončící frontu. Ani jsem si nevšimla, kdy vstal. Najednou mi ale zaklepal na rameno a já se překvapeně otočila. „Sorry. Jak jsem na tebe vyjel," řekl a mírně se pousmál. „V pohodě." Chvíli jsme mlčky stáli vedle sebe a já přemýšlela, jak navázat rozhovor. Ticho prolomil on. „Všiml jsem si, že si mě prohlížíš. Už si asi zaregistrovala moji ruku. Teda to, že ji nemám," pokusil se zasmát, ale mě to přišlo až moc bolestně předstírané. „No jo," zamumlala jsem. „Ale kvůli tomu jsem si tě vlastně neprohlížela." Všimla jsem si, jak překvapeně nadzvedl obočí. „A proč teda? Neříkej, že jsem na tebe udělal takovej dojem svou krásou." Vím, že to byl úplně cizí kluk, ale nemohla jsem si pomoc. I tak jsem ho praštila do ramene. „No to určitě. Někdo si tu moc myslí," převrátila jsem v oči sloup, ale byla jsem ráda, že se začal smát. „Tak proč si na mě teda zírala?" zeptal se a vyšel o schod výš. Posunula jsem se, aby si mohl v klidu stoupnout vedle mě. „Ale je to dost blbý," upozornila jsem ho. „Ted mi to musíš o to víc říct," řekl a čekal, co ze mě vypadne. Zastrčila jsem si vlasy za ucho a pověděla mu pravdu: „No máš na sobě košili s milionem malých knoflíků. Já sama mám problém si košili vždycky zapnout a to mám obě ruce. Tak kruci, jak si to udělal?" Chvíli na mě zíral a potom se začal smát. Vážně hodně nahlas. Lidi v posluchárně se na nás otáčeli a jeden z profesorů na nás dokonce zavolal, ať si to necháme na doma. Byla jsem celá rudá a tentokrát za to nemohlo horko. „Musím říct, že na tohle se mě ještě nikdo nezeptal. A že mě se lidi ptají na hodně blbostí," řekl ještě se smíchem. „Tak promiň. Vím, že je to blbost ale fakt mě to napadlo hned jako první věc," pokrčila jsem rameny a opět jsem se posunula dopředu. Dan udělal to samé. „Spoustu věcí se člověk naučí. Nic jinému mu nezbyde. Ale je fakt, že knoflíky jsou můj velký nepřítel. Ty jsem se zatím nenaučil zapínat a musí mi s tím pomáhat mamka, což je v mým věku otrava." „Tak proč prostě nenosíš trička, když je ti to nepříjemný?" „Nosím trička, ale košile jsem měl vždycky rád. Na základce se mi kvůli tomu posmívali, ale mě se prostě košile líbí. A taky jsou dost pohodlný. Takže než se jich vzdát radši přetrpím těch pět minut máminýho vzpomínání na dětství a neustálé mumlání jako by mi bylo pět." Zasmála jsem se. Chvíli jsme tam opět zase jenom mlčky postávali a já se podívala na hodinky. „Sakra," zamumlala jsem. „Někam pospícháš?" „Jo, za půl hodiny mi jede autobus, a jestli ho nestihnu, pojedu domů až večer." „Aha. Rád bych ti pomohl, ale ta řada je dlouhá a já stojím za tebou..." „V pohodě. Snad to stihnu," přerušila jsem ho a pousmála jsem se. „Vidím, že máš tetování," řekl najednou a ukázal na moji levou ruku. „No jo. Mám," přitakala jsem a ukázala jsem mu ruku. „Je to fakt pěkné. Máš jich víc?" zeptal se a přitom si stále prohlížel moji levou ruku. „Jo. Ještě na pravém předloktí a za krkem." Postupně jsem mu všechna tetování ukázala. „Fakt pěkný. Tak nějak se k tobě hodí." „Myslíš?" podivím se a opět popojdu dopředu. „Jo. Působíš na mě takovým milým a křehkým dojmem. Navíc podle těchhle šatů se oblékáš elegantně. Všechny tetování, co máš, jsou elegantní a křehké. Takže se k tobě hodí," řekl mi s úsměvem. Nevím proč, ale potěšilo mě to. Kamarádi mi často moje kérky chválili, ale od něj to znělo ještě o něco líp. „Tak teda díky," řekla jsem a pousmála se na něj. „A ty nějaké tetování máš?" „Jasně," odpověděl a sehnul se. Vyhrnul si nohavici od riflí na levé noze. Přes celé lýtko měl dlouhou ošklivou jizvu, ve které byl zakomponovaný kostlivec. Musela jsem uznat, že to na mě dost zapůsobilo. „Wau. To vypadá fakt dost dobře. Ta práce je aprádní. Kdo ti to dělal?" řekla jsem a stále si kéru prohlížela. „Brácha má kamaráda, kterej zná týpka, kterej zná jednoho tatéra z Prahy. No jo, je to komplikovaný já vím," zareagoval, když viděl můj ztracený výraz. „Prostě je to dobrá práce od jednoho týpka z Prahy. Dal jsem si to k výročí." „K výročí?" zeptala jsem se, když si nohavici zase stáhl dolů. Přikývl. „Jo. Osmého dubna to byly tři roky od nehody. A tak jsem se rozhodl, že si udělám dárek na památku." Kývla jsem. Nevěděla jsem, jestli je dobrý nápad se ho na to vyptávat. Přece jenom jsem byla cizí a nic mi do toho nebylo.

„Chceš vědět, co se stalo?"

„Chceš o tom mluvit?"

Bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Nakonec se na mě podíval tak vážným pohledem, až mě to vyděsilo. „Před třemi lety jsem chodil do Zlína na gympl. Byl jsem v maturitním ročníku a akorát jsme s kámošem dostali řidičák. Jeho táta mu půjčil auto a tak jsme jeli po dálnici na festival. Všechno bylo v pohodě do doby, než jsme z ní chtěli sjet na normální cestu. Ten den totiž pršelo. A znáš to. Mysleli jsme se, že se nám nemůže nic stát a tak jsme jeli jako hovada. A kámoš to nezvládl. Dostali jsme smyk, vyhodilo nás to na svodidla a udělalo to s námi pár kotrmelců. V nemocnici jsem byl dva měsíce. Noha na sračku, pár zlomených žeber, otřes mozku. Nejhůř dopadla ruka," řekl a podíval se na pahýl. „Nemohli ji zachránit, a protože jsem byl v těžkým bezvědomí, rodiče podepsali souhlas, aby mi ji uřezali. Když jsem se probral, měl jsem pocit jako by mě zmlátila mlátička na obilí. Taky jsem tu ruku jakoby pořád cítil i když tam nebyla. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnal a dal se zase dohromady. Studium muselo jít stranou a i „normální" život. Proto jdu až letos do prváku, dřív to nešlo. A tak, když nastalo „výročí" nehody, rozhodl jsem se, že se nechám tetovat. A jelikož jsem vyvázl zubaté jenom o vlas, tak mi přišlo, že tetování kostry kolem té jizvy dává smysl. Možná si někdo řekne, proč se tetovat, když je očividný, že na tu nehodu nikdy nezapomenu. A taky, že ne. Přišel jsem o ruku, ale mě to prostě dávalo smysl. Tím tetováním jsem to uzavřel, a kdybych se v budoucnu rozhodl zase chovat jako idiot, tak mi to ta kostra rychle připomene." Zmlkl a sklonil hlavu. Nechala jsem mu chvíli, aby se vypořádal se svými vzpomínkami. Ve skutečnosti jsem za to byla vděčná. Mě samotné totiž nebylo nejlíp. Slyšela jsem z novin o těchhle nehodách. Taky mi je pořád předhazovali rodiče. A teď jsem tu seděla s milým klukem, který to zažil na vlastní kůži. Co mu mám jako říct? Bude to dobrý? Protože to byla blbost. Dobrý to už nikdy nebude. Už mu nikdo a nic ruku a tři roky života nevrátí.

    Dívala jsem se na zmenšující se frontu a potom mě něco napadlo. „A co ten kamarád? Ten je ok?" Dan zvedl hlavu. „Přežil to, jestli se ptáš na tohle. Ale skončil na vozíčku. A už není jako dřív. Ještě si občas napíšeme na facebook nebo tak něco, ale přestali jsme se stýkat." Přikývla jsem. „Jestli chceš znát můj názor, tak to není ničí vina. Jako jo, mohli jste jet pomaleji a nedělat ze sebe idioty. Promiň," rychle jsem dodala, když se na mě nasupeně podíval „ale je to tak. Nicméně už se to stalo. Ber to tak, že si naživu a on taky. Můžeš studovat a něco v životě dokázat. Taky máš dost dobrý tetování. Nevím, jak ty, ale já to vidím, jako celkem dobrou výhru," řekla jsem a napila jsem se z lahve. „Jsi vždycky takhle upřímná k cizím lidem?" zeptal se mě a rukou odmítl mou nabízenou láhev vody. „Jo," odpověděla jsem bez přemýšlení. „Jsem upřímná ke všem lidem. Nesnáším přetvářku a lhaní. A taky mi život ukázal, že je lepší si z těch hrozných věcí, vzít co možná nejvíc pozitivního." „Taky máš životní příběh, který ti změnil život a otevřel oči?" zeptal se s dramatickým hlasem. Zasmála jsem se. „Kdyby jenom jeden." „Tak mi o něm třeba povíš příště," řekl a kývl. Otočila jsem hlavu a zjistila jsem, že je přede mnou už jenom jedna holka.

   Zápis netrval ani dvě minuty. Ukázala jsem kopie maturitního vysvědčení, oni mi dali údaje k přihlášení do systému jejich školy, podepsala jsem se a rychle jsem spěchala na autobus.
Když jsem se večer přihlásila na facebook, čekala tam na mě jedna žádost o přátelství a zpráva se slovy: „Jsem rád, že si ten papír zvedla."

TETOVANÁ KRÁSA - DOKONČENOWhere stories live. Discover now