To, že chci tetování jsem věděla už od svých třinácti let. Divné, že? Spoustu dětí (pardon dospívajících) nemá tušení ani co chtějí na oběd, ale já byla pevná vtom, že chci tetování.
Jak to?
Upřímně ani moc nevím.
Pamatuju si, že jsem se tehdy dívala na Čarodějky a herečka Alyssa Milano, která hrála moji oblíbenou postavu Phoebe, měla za krkem tetování. Přišlo mi to tehdy strašně super. Hodilo se to k ní. Tak nějak to doplňovalo osobnost jak Phoebe, tak Alyssy. A asi tím to začalo.
Začala jsem si zjišt'ovat o tetování víc. Ale ne stylem, že zadáte to googlu tetování a místo kam ho chcete. Ne. Mě zajímalo všechno. Začala jsem si zjišt'ovat, jak je možné, že inskoust zůstane na kůži, jak se o něj starat, aby nevybledl, kde tetování vzniklo a jaký má v různých kulturách význam. Vážně mě to tehdy pohltilo.
Kolem svých patnáctin (kdy jsem si přišla strašně dospělá, protože už jsem měla občanku - ano, byla jsem na facku), jsem začala přemýšlet o svém tetování. Jaké má být, kde...
Nadcházející rok byl pro mě opravdu těžký.
Nastoupila jsem do nové školy a zároveň mě provázely závažné zdravotní problémy. Celý ten rok jsem se jenom trápila, jak fyzicky, tak i psychicky. Nakonec to skončilo tak, že jsem zůstala dva měsíce doma v posteli. Není proto divu, že jsem nakonec musela z jednoho předmětu dělat přezkoušení. Konkrétně z fyziky. A jak já nesnášela fyziku! Plus jsme měli děsně přísného učitele. Prostě tenhle předmět jste nechtěli žádným způsobem opakovat.
Poctivě jsem se přes prázdniny připravovala a během toho jsem se rozhodla.
Pokud zkoušku zvládnu, nechám si udělat svoji první kéru. Objednala jsem se k mladé taterce, která byla vyhlášená v našem městě.
Zkoušla se blížila.
A já byla čím dám tím víc v prdeli.
Vážně.
Bála jsem se, že zklamu sebe, rodiče, kamarády.
Nechtěla jsem opakovat ročník kvůli nemocím a mým nervům.
Nastal ten den.
Pamatuji si, že to bylo úterý. Deset hodin, učebna fyziky. Papír a propisku sebou.
Jak mě tehdy bylo zle...
Celá v nervech jsem si sedla do lavice a vylosovala jsem si dvě otázky+dva příklady. Už nevím, co přesně za téma to bylo, ale vím, že co se teorie týkalo, byla jsem v bezpečí. Horší byly příklady.
Abych vás nenudila, tak to zkrátím.
Zkoušku jsem zvládla.
Když jsem vyšla ze školy, čekala tam na mě moje kamarádka Marie. Se slzami v očích jsme se objaly. Zvládla jsem to! Tehdy jsme šly na zmrzlinu a potom jsme zapadly k ní domů a dívaly se na seriál.
Další den jsem měla jít na tetování.
Těšila jsem se, to vím jistě.
Ale taky jsem byla nervózní.
Na tetování jsem šla totiž tajně. Věděla jsem, že moji rodiče tomu vůbec neholdují a vědět to dopředu, určitě by mě zabili.
Druhý den jsem šla s Marií do salónu. S mojí tatérkou jsme probraly velikost motivu i místo.
Když už jsem se konečně rozhodla, že takto to chci, posadila jsem se na křeslo a jednou rukou jsem se držela Marie.
Byla jsem nervózní. Ale úplně jinak než předešlý den. Tohle byla krásná nervozita.
Dodnes si pamatuju, jak jsem se začala usmívat, když stroj začal bzučet a poprvé se jehla dotkla mojí kůže.
Bolelo to?
Malinko.
Vydržela jsem to?
JASNĚ!
Brečela jsem?
Hrdě říkám ano! Ne bolestí, ale radostí.
Protože jsem to zvládla. Zvládla jsem vydržet jehlu na mé kůži. Zvládla jsem zkoušku. Zvládla jsem tento rok. Zvládla jsem svoji nemoc. Dala jsem to!
Jestli vás zajímá, co mi na to řekli rodiče, hned se k tomu dostanu.
Ještě ten den jsem kéru ukázala mamce. Byla překvapená, ale ne naštvaná. Nevím jestli je to tím, že ode mě podobnou šílenost čekala nebo je tak skvělá, ale ve výsledku mi tetování pochválila. Bratr jen pokývl hlavou, což u něj znamenalo, že dobrý. Horší to bylo s tátou. Tomu jsem to řekla až po týdnu. A bohužel jsem si nemohla vybrat horší chvíli.
Děsně se naštval. Na mě. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděla. Celé další dva týdny se mnou nemluvil a ani se na mě nepodíval. Doma tehdy byla atmosféra jako v Černobylu.
A potom to přešel.
Ze dne na den se vrátil do normálu.
Co se týkalo ostatních kamarádů, ti z toho byli nadšení a dokonce i pár učitelů ve škole mi moje tetování pochválilo. Zbytek rodiny to nějak přijal bez komentáře, i když ted' si vzpomínám, že jeden strýc si neodpustil rýpnutí.
Co tím chci říct?
Můj příběh a ostatní příběhy, které jste četli, jsem psala s jistým záměrem. Se záměrem, abyste se zamysleli nad tím, co děláte a komu co říkáte.
Někdo bere tetování jako součást sebe.
Někdo jako módní doplněk a někdo jako hodně špatné rozhodnutí.
No a co.
Je to jejich věc.
Sama si nejsem jistá, do které kategorie patřím. Možná do těch prvních dvou. Možná v budoucnu do všech.
Kdo ví?
Pointa toho je, abysme se respektovali. Protože respekt si zaslouží každý a má na něj právo.
Sama mám už čtyři tetování.
A jestli budou další?
Pravděpodobně.
Pokud se v mém životě znovu objeví etapa, kterou si budu nějak chtít pamatovat nebo uzavřít.
Tetování ted' zřejmě vidíte všude.
Možná vás taky láká nebo naopak otravuje.
Důležité je si pamatovat, že každý má volbu a každý ji musí akceptovat.
Tak se prosím nenasírejme a neurážejme nad tetováním, když tu energii můžeme vložit do smysluplnějších věcí.
Lucy
