Ráno se vzbudila Grace stále nevyspalá. Celou noc se převalovala a myslela na to, jak moc Louis trpí. Byla si vědoma toho, že Louis v noci někam odešel, ale když slyšela odsunutí židle a následné škrábání propisky na papíře, věděla, že neodešel úplně. Nechala ho, aby to ze sebe dostal.
,,Louisi?“ křikla do ticha, vylezla z postele a zamířila do obýváku, kde seděl na gauči Louis a v ruce držel papír, z obou stran popsaný jeho rozmáchlým písmem. ,,Spal jsi?“ zeptala se, načež Louis v odpovědi zavrtěl hlavou. Z kapsy vytáhl telefon, něco do něj ťukal a o chvíli později Grace zabrněl telefon s příchozí zprávou.
,,Kdy Carrie odpojí?“ přečetla esemesku od Louise a naprázdno polkla. ,,Dneska v půl jedenáctý,“ odvětila a hned na to pohlédla na hodiny nad televizí. Devět hodin. ,,Chceš tam jet?“ zeptala se, i když odpověď už znala předem. Přikývl.
Proto o dvacet minut později vcházeli do nemocnice a aniž by se opět ptali sestřičky, zamířili na pokoj číslo 109.
Ležela tam. Stejně nehybná, stejně bílá, jako včera.
Louis tiše vzlykl, ale slzy z něj nevyšly. Proplakal celou noc. Už neměl sílu.
Posadil se na jednu ze židlí a stiskl sestřinu ruku.
,,Nechám vás tu osamotě,“ zašeptala Grace, ale Louis divoce zavrtěl hlavou, načež k ní s prosebným výrazem v očích natáhl ruku s papírem. ,,Mám to přečíst?“ ujišťovala se a odpovědí jí byl Louisovo kývnutí. ,,Dobře,“ vydechla, převzala si papír a posadila se na druhou židli.
,,Carrie. V den, kdy máma přijela z porodnice a přivezla tě, okamžitě jsem si tě zamiloval. Tvoje modré oči byly tak podmanivé, že nebylo divu, že tě všichni hned měli rádi. Stejně tak malé, hbité prstíky, kterými jsi mě pořád tahala za vlasy. Když jsi povyrostla, častokrát jsi se mě ptala, proč nemluvím? Ptala jsi se, jestli jsem na tebe naštvaný, že s tebou nemluvím. Když ti to máma vysvětlila, plakala jsi. Bylo ti pouhých pět, ale plakala jsi kvůli tomu, že jsem němý. Říkala jsi, že je ti to líto, že bys chtěla slyšet můj hlas. Mně je líto, že jsi ho nikdy neslyšela. Že jsem ti nikdy nemohl říct, jak moc tě mám rád. Je mi to strašně moc líto, Carrie, protože ty jsi ta nejlepší sestra, kterou jsem kdy měl a ostatní by měli závidět, protože nic a nikoho lepšího nenajdou. Zřejmě jsi sesbírala všechen šarm, všechnu laskavost a upřímnost, všechnu krásu a chytrost, která na světě kdy byla. Všechno jsi měla ty, protože ty, Carrie, jsi ten nejkrásnější člověk pod Sluncem a stále jím budeš. Kdykoliv zavřu oči, uvidím tě, jak se usmíváš. Kdykoliv se zaposlouchám, uslyším tvůj smích. Budeš se mnou všude i když tu zároveň nebudeš, protože jsi moje sestra napořád.
Miluju tě, Carrie. Tvůj velkej brácha, Louis.“
Když Grace skončila, plakala. Po tvářích se jí kutálely velké slzy, které dopadaly na její ruce, které držely papír.
,,Louisi to je...“ Nebyla schopná najít správná slova, která by dokonale vystihla to, co cítila. ,,Strašně moc mě to mrzí, Louisi.“ Zvedla se, obešla postel a uvěznila plačícího Louise ve svém objetí.
__________________________________________________________________
¤ Psal dopis, ale ne na rozloučenou (odpověď na komentář :D).. Tahle by měla být taková smutnější, tak doufám, že jste alespoň smutní :(( Jinak.. Zbývají poslední 2 kapitoly a pak přijde na řadu Niall, kterého jsem už dopsala :DD Ráno jsem vám psala, že mám teprve 3 kapitoly a teď už to mám dopsaný :DDD #ihavenosociallife :D
LOVE YOU!!!
ČTEŠ
Voiceless
Fanfiction{Book 3} ✔ Nikdy neuslyší jeho smích. Nikdy neuslyší z jeho úst vycházet 'Miluji tě'.
