Krok ke štěstí

Prolog

Stála u okna a dívala se do zahrady. Obvykle klidná a nádherně osázená zahrada byla nyní plná pobíhajících lidiček připravujíce se na velký den. Její velký den. Povzdychla si a už asi po tisící upřela své medové oči na svatební šaty visící na dveřích skříně. Byly nádherné.

Vzpomínala, jak si je zkoušela v obchodě. Široká ramínka lehce padajíc přes ramena nebo úplně spadlá, hluboký výstřih a řasení přes prsa v řeckém stylu a dlouhá sněhově bílá sukně až na zem. Už tehdy při zkoušce se cítila nesvá a stále dokola si opakovala, jestli dělá správnou věc. Ginny to přisuzovala předsvatební nervozitě, ale ona si tím nebyla tak jistá. Teď stojí v prázdném pokoji v Doupěti, pozoruje nadšené a natěšené příbuzné a přátele a téměř se klepala strachy. Nechtěla to udělat. Ron je moc fajn kluk, ale nemilovala ho. Tušila to, ale při pohledu na svatební šaty a při představě nudného rodinného života s ním, se jí dělalo nevolno.

Znovu se podívala z okna. Vyhledala Ginny, která komandovala všechny okolo. Vyhledala Moly, která zrovna donesla nádherný svatební dort a kárala malého Teddyho. Vyhledala George, který se po ztrátě bratra konečně znovu pouští do nových vtípků. A pak ho uviděla. Na hranici pozemku se nepozorovaně opíral o strom a pozoroval dění u domu. Blond vlasy mu nedbale padaly do očí a jeho jinak bezchybný postoj působil rezignovaně. Dívala se jak se najednou odrazil od stromu a odešel.

V tu chvíli bylo rozhodnuto. Bolelo jí její rozhodnutí, ale daleko víc by bolelo zůstat a pokračovat v té frašce. Stačilo pár švihnutí hůlkou a měla všechny své věci zabalené do menšího kufříku, který následně zmenšila, aby se jí vešel do kapsy. Změnila si barvu vlasů ze své hnědé na havraní černou a narovnala je. Až se sama divila, že po narovnání jí sahají až do pasu. Tato drobná úprava způsobila, že najednou vypadala úplně jinak a mohla se vydat pokoušet své štěstí. Na malý kousek pergamenu naškrábala krátký vzkaz a nechala ho připíchnutý na šatech. Vyběhla z pokoje, proběhla nyní již prázdným domem a hlavním vchodem ven. Doběhla k bodu, odkud se mohla přemístit a naposledy se, se slzami v očích, podívala na Doupě. Zhluboka se nadechla a přemístila se. Věděla, že mu tím ublíží a mohla jen doufat, že jí nebude nenávidět, ale musela jít hledat své štěstí. Tohle byl první krok.