Krok ke štěstí

Kapitola 3 Nejistota

Vyhýbala se mu. Sama nevěděla proč, když se jí téměř přiznal, že jí miluje. Co si to nalhává. Přesně věděla, proč se mu vyhýbá. Měla plán a z počátku se zdál dobrý, jenže teď se zdá, že byl hrozný. Lhala. Lhala všem v tomto domě. Chtěla si ho získat. Chtěla na to jít pomalu. Chtěla zjistit, co si o ní myslí, ale toto nečekala. Nechtěla být vyhozená ze dveří hned první den. Jenže co teď? Teď se bála, že jí vyhodí daleko rychleji. Lhala mu a oklamala ho. Celý týden se jí dařilo se mu vyhýbat. Týden se zaměstnávala nejrůznějšími činnostmi po celém domě a večer, když nebyla práce, se zavírala ve svém pokoji s knihami. Knihy brala a zase odnášela zpět do knihovny nepřečtené, protože se ztrácela ve svých myšlenkách. Nechodila si číst do knihovny, protože věděla, že tam by jí našel. Jenže milovala knihy a jen ta vůně jí pomáhala přemýšlet. Týden jí to procházelo. Týden se vyhýbala jakémukoliv kontaktu. Týden vymýšlela plán, který nestihla uskutečnit.

Jenže po týdnu, když šla s knihou do svého pokoje, jí zastoupil cestu. "Vyhýbáte se mi?" ptal se naštvaně.

Hermiona jen sklopila pohled, pevně sevřela paže kolem knihy a nervózně si zkousla ret. "Já... Já..."

"Odpovím za vás. Ano, vyhýbáte. A teď druhá otázka. Jak jste věděla, že se nevdala?" ptal se dál. Opovržení a hněv z něho přímo sršel. Tolik jí v tu chvíli připomněl toho starého Draca na škole.

"No... Asi jsem to četla v novinách." snažila se vykroutit z odpovědi, ale do očí se mu nepodívala.

Draco se na ní zamračil. "Lžete. Nejen, že to nebylo v novinách, sám jsem si to ověřoval a musel jsem opravdu pátrat, abych zjistil pravdu, protože to její kamarádíčci tajili, ale ani jsem nikdy neřekl, koho přesně mi připomínáte. Takže otázkou zůstává, odkud to víte?" 

Hermiona se trochu ošila a dál si prohlížela své špičky nohou. Rukama křečovitě svírala na prsou knihu z knihovny. Nevěděla, jak z toho ven. Nechtěla mu čelit. Měla výčitky, že mu lhala. Nechtěla v tom pokračovat. "Teď ne. Nemůžu to vysvětlit. Ještě ne."

"Cože?" ptal se zmateně Draco. Změna v jeho chování byla znatelná i bez pohledu. Vzala mu vítr z plachet. 

Hermiona vzhlédla, aby mu viděla do očí a odpověděla: "Nemůžu to vysvětlit. Nejsem připravená čelit pravdě. Prosím."

Draco se jí zadíval do očí a všechen vztek ho přešel. Její oči barvy medu se mu vpíjeli do těch jeho a prosili. Vypadala jak vystrašená laň. Opatrně vztáhl ruku k její tváři a konečky prstů se jí dotkl. Byla nádherná. Krásné hnědé oči, jako měla Hermiona. Stejné plné rty, které si kousala, když byla nervózní. Věděl, že půjde z knihovny. Byla tak předvídatelná, jako Hermiona. Chtěl jí tam vzít. Jednou jí chtěl ukázat Malfoyovic knihovnu. To co bylo vidět, nebylo vše. Knihovna obsahovala ještě jedno místo. Jedno skryté místo s těmi nejvzácnějšími svazky a tam chtěl vzít Hermionu. Díval se do očí této dívky a tolik mu jí připomínala.

"Nemůžu." řekl už klidnější. "Čekal jsem tak dlouho, že to musím vědět. Už jednou jsem jí téměř ztratil. Tehdy jsem tam byl. Byl jsem tam, když jsem jí měl ztratit, ale nevydržel jsem se dívat do konce. Znáte jí, Tess? Víte, kde je?"

Hermiona se mu dívala do prosících očí a zvažovala své možnosti. Svého rozhodnutí, stát se zde služebnou pod falešným jménem, litovala, ale nebylo cesty zpět. Naléhal na ní, aby mu pomohla najít samu sebe. Teď ještě není připravená čelit obviněním a nemůže ho ztratit dřív, než si ho získá. Záporně pokroutila hlavou a sklopila pohled. "Nemůžu." tlumeně odpověděla.

Draco se na ní nevěřícně díval. Byla jediným pojítkem mezi ním a jeho životní láskou a odmítala mu pomoct. Znovu se v něm probouzel vztek. Znovu o ní nemínil přijít. Hrubě popadl ženu před sebou za ramena a opřel jí o zeď tak prudce, až sykla bolestí. Kniha, kterou svírala, jí vypadla z rukou a s velkou ránou dopadla na zem. Probodával jí zuřivým pohledem. "Musíte mi pomoct. Já jí musím najít. Vy něco víte. Řekněte mi to!" vrčel a při poslední větě s ní znovu udeřil o stěnu.

Hermioně vyhrkly slzy. Zasloužila si to. Všechno tohle chování si zasloužila za své lži. Přesto nesnesla pohled do jeho očí. "Prosím, Draco, pust. To bolí." zaprosila a ač si to neuvědomila, jako Tess použila jeho jméno poprvé.

Draco se zarazil. Cítil se příšerně. Ať byla tato osoba kdokoliv, začal k ní cítit náklonnost. Jenže teď jí ubližoval. Naposledy někomu ublížil ve službách Voldemorta a slíbil si, že už nikdy nikomu neublíží. Porušil slib sám sobě. Okamžitě jí pustil a ustoupil. "Omlouvám se."

Hermiona se objala pažemi a zpod řas ho pozorovala. Vypadal nesvůj. Ošíval se, nevěděl co s rukama a těkal očima kolem, jen aby se na ní nemusel podívat. Cítil se snad provinile? Kvůli ní? To není možné. Nikdy ho takto neviděla. Nikdy ho neviděla nervózního. Vždy byl sebevědomý a šel si tvrdě za svým. Vyplašeně se na něj zadívala a zeptala se. "Smím jít do svého pokoje, prosím?"

Draco se na ní znovu podíval a znovu ho překvapila. Neměla z něj strach. Neměla strach ze smrtijeda, který jí právě napadl. Chtěla uniknout, ale nebála se. Znovu pocítil ten pocit, který cítil předtím jen s Hermionou. Byl to obdiv. Obdivoval její odvahu. Její odvaha nebyla bezmyšlenkovitá jako u většiny nebelvírů. Byla odvážná, jen když to muselo být. Sledovala ho svýma bystrýma očima a trpělivě čekala. Byl trpělivý, jenže ona ho pokoušela. Pokoušela ho svým nebojácným postojem, svým pronikavým pohledem, svou trpělivostí. Nemohl jí pustit. Nechtěl. 

Hermiona trpělivě čekala. Viděla, jak svádí vnitřní boj, a když se neměl k odpovědi, udělala něco, co nečekal. Přikročila blíž, stoupla si na špičky a za zátylek si ho přitáhla do polibku. Líbala ho s veškerou vášní, jakou v sobě všechny ty roky skrývala. Poddal se jí tak snadno. Okamžitě a bez zaváhání polibek prohloubil. Přitahovala ho. Bylo vůbec možné, aby se do ní zamiloval znovu? Do jiné a přitom stejné osoby? Jakmile jí tato myšlenka problikla hlavou, oddělila se od něj a šokovaného ho nechala za sebou, když sebrala knihu na zemi a prchla do svého pokoje.