Krok ke štěstí

Kapitola 2 - Pochyby

Zabydlela se okamžitě a hned následující den se pustila do svých povinností. Zjistila, že jich není mnoho, ale zabírají jí spoustu času napříč celým dnem. Musela koordinovat chod domácnosti pomocí skřítků. Bylo to pro ní dost náročné, protože pokaždé, když se chtěla nějak zapojit, nějaký skřítek jí okřikl a hned na to si začal ubližovat, že byl neuctiví. Skřítci jí chodili oznamovat, co udělali a ptát se, co je ještě třeba. Večer chodila spát emočně vyčerpaná. Za celé dva týdny se jí párkrát dostalo uznalého kývnutí od Luciuse a pár vřelejších úsměvů od Narcissy. Draca však potkala jen zřídka a jen v případě, že ho zahlédla, jak mizí ve svém pokoji. Nikdy nepožadoval, aby nařídila některému ze skřítků úklid jeho pokoje, či cokoliv jiného, co by znamenalo byť jen pohled na ní. Bylo to tak zvláštní a zároveň stresující. Šla sem kvůli němu, ale neměla zatím možnost se mu podívat do očí, natož s ním mluvit. Konečně nastal večer a měla trochu volna. Často trávila večer v knihovně, která byla snad větší než v Bradavicích. Měla v plánu se schoulit do toho pohodlného křesla, co stálo u krbu a začíst se do jedné ze vzácných knih z Malfoyovic sbírky. Přecházela prsty staré obálky knih v kožené vazbě až si konečně jednu vybrala a začetla se do ní. Byla poutavá a plná magie. Úplně cítila v konečcích prstů, jak jí magie prostupuje. Podcenila však své vyčerpání a schoulená v křesle usnula nad otevřenou knihou. 

Běžela po pozemcích Brlohu, ale nedohlédla na konec. Najednou byli tak rozsáhlé. Jak to, že si toho nikdy nevšimla? Běžela dál ve svatebních šatech. Běžela za osobou u vysokého dubu. Musí tam doběhnout. Nemá jinou možnost. Musí ho stihnout. Jenže strom se stále nepřibližoval a osoba u něj stojící se začala otáčet.

"NE." křičela. "Neopouštěj mě." křičela dál, ale stále se vzdalovala. 

Přidala a běžela usilovněji. "NE! Počkej prosím." křičela a stále utíkala, ale osoba zmizela. Klesla na kolena a složila si hlavu do dlaní. "Ne. Ne. Ne. Neopouštěj mě." vzlykala si do dlaní.

Najednou ucítila něčí ruku na své tváři a prudce otevřela oči. Kniha jí vypadla z rukou, jak sebou cukla leknutím a dívala se do šedých očí, které jí se zájmem pozorovali. Vpíjela se do těch nádherných dvou studánek a na chvíli zapomněla kde je nebo kým teď vlastně je. Pod Dracovou rukou její tvář lehce brněla a zběsilí motýlci v břiše jí rozptylovali. Zmateně se dívala do jeho očí snad věčnost.

"Měla jste zlý sen." řekl na vysvětlenou a chystal se stáhnout ruku, když jí Hermiona přikryla tou svou a dál se mu dívala do očí. Byla naprosto zhypnotizovaná jeho pohledem.

Hned, jak si uvědomila svou chybu, stáhla ruku a prudce zamrkala. "Promiňte. Já... Už se to nestane." omlouvala se tiše a sklopila svůj zrak.

"Za co se omlouváte? Za zlé sny? Pojďte. Doprovodím vás do pokoje." namítl zmateně Draco a chytil jí za ruku, aby jí pomohl vstát. Okamžitě jí projela vlna energie. Přesně věděla, co to znamená a proto byla tady. Jenže měla strach. Dívá se na ní tak zvláštně.

Hermiona se nejistě postavila a omámeně se nechala vést ke svému pokoji. Kniha, co jí vypadla z klína, zůstala zapomenuta na podlaze knihovny. "Nikdy jste neměl zájem o kontakt se mnou. Udělala jsem něco špatně?" zeptala se stydlivě a dychtivě očekávala odpověď.

"Ne. Nic jste neudělala špatně. Jen mi někoho moc připomínáte. Jednu dívku, co jsem ztratil." odpověděl Draco záhadně.

Hermiona překvapeně zamrkala. Ztratil dívku, co je jí podobná? Zřejmě to muselo být nadobro, když se mu mihl tváří takový stín. Sebrala trochu odvahy a zeptala se: "Co se s ní stalo?"

"Vdala se." odpověděl, aniž by se na ní podíval a dál kráčel k jejím komnatám. Nezaváhal. Vypadal s tím smířený a jakoby to čekal. Vypadal, jakoby vlastně ona dívka nebyla nikdy jeho.

"Miloval jste jí?" zeptala se nesměle a netrpělivě čekala na odpověď.

Draco se jí zadíval do očí, ve kterých se najednou odrážel ostych a pak odpověděl: "Stále jí miluji."

Dívala se mu do očí neschopna dalšího slova. Milovala ho, ale on miloval jinou. Její srdce pokleslo a hrudí jí projela náhlá bolest. Tahle slova nečekala. Netušila, že někdo rozehřál ledové srdce zmijozelského prince. Dívala se na něj se smutkem a zklamáním v očích. Byla jak otevřená kniha. Ponořená ve svých myšlenkách nedávala pozor na cestu, takže zakopla o vlastní nohu a spadla by, kdyby jí Draco nezachytil. Byla mu tak blízko. Držel jí v náručí a uzamkl její pohled v tom svém. Šedé oči se vpíjeli do těch hnědých a zdálo se najednou takové horko. Její rty se malinko pootevřely a srdce vynechalo pár úderů. Nevěděla co dělá. Její tělo reagovalo samo, a když se začal přibližovat, její oči se sami zavřeli. Ucítila jemný dotek jeho rtů na těch svých. Tak jemný, až si myslela, že si to jen představila a pak byl konec. Cítila se ochuzená o ten pocit. Tak vytoužený pocit ochutnat jeho rty. Odtáhl se příliš brzy. 

Odstoupil od ní a začal nervózně přecházet po chodbě. Zmateně ho sledovala, zatímco Draco potichu a spíše pro sebe drmolil: "Stejné oči. Stejné rty. Stejná vůně. Stejná posedlost knihami. Jenže vy nemůžete být ona. Ona je vdaná. Je nedosažitelná. Vždy byla nedosažitelná. Nikdy jsem k ní neměl tak blízko. Nenávidí mě. Byla by jste jen náhrada. Jenže mě na vás něco přitahuje. Ten pronikavý pohled. Ty zlozvyky, které máte na vlas stejné. Vůně, co vás obklopuje. Aura, kterou vyzařujete. Něco, co mě přitahovalo jen u ní."

Hermiona k němu přistoupila a zastavila ho položením ruky na rameno. Donutila ho tak se na ní znovu zadívat. "Jak se jmenovala?" zeptala se s nadějí v hlase.

Draco se malinko zamračil a zaváhal, než řekl: "Hermiona."

Hermiona zalapala po dechu. Miluje jí? Je to možné? Její sny se mohli splnit. Jenže co teď? Myslí si, že ho nenávidí. "Nevdala se." řekla než utekla do svého pokoje, kde se okamžitě zamkla a po dveřích sjela na podlahu. Nemohla tomu uvěřit. Právě se jí přiznal, že jí miluje a co udělala ona? Zbaběle utekla. Teď byla někdo jiný.