Help me. [CZ]

Chapter 8

Bleskově jsem vytáhla klíče a utíkala. Otevřela jsem dveře a rychle je zase zabouchla. Rodiče ještě nebyli doma a proto jsem rovnou běžela do mého pokoje a sesunula jsem se po zdi na zem. Z kapsy jsem vytáhla telefon a projížděla jsem můj a Niallovo Instagram. Byli tam všude naše fotky a občas nějaký ty videa. Bylo neuvěřitelné, kolik jsme toho za posledních sedm měsíců prožili. Měli jsme víc než 230 fotek. U všech fotek jsem si vybavila nějaký zážitek. Je krásné s ním být, ale já už dál nemůžu. Ano, miluju Nialla Horana, ale umírám a on to nezvládne, nezvládnu to ani já. Po chvíli projíždění Instagramu jsem se zvedla a šla jsem se podívat k balkonu, abych se podívala, jestli vůbec Niall jeví nějaký zájem, doufala jsem, že ano, ale opak je pravdou. Ne. Nečekal před barákem, nechtěl mě vidět, nechtěl mě obejmout, nechtěl mi zamávat. Nechtěl nic. Něco mě napadlo, sice blbost, ale stejně bych to jednou udělala. Čekala jsem osm minut, jestli Niall vyjde z domu a projeví zájem. Opět neprojevil. Byla jsem rozhodnutá. Šla jsem dolů, do obýváku a otevřela jsem menší modrou skříňku, ve které byly umístěny léky. Skříňka byla umístěna v rohu obývacího pokoje. Začla jsem hrabat mezi léky a nemohla jsem najít to, co jsem chtěla. Po chvíli jsem je konečně našla, prášky na spaní, věděla jsem, že je máme, protože je taťka několikrát potřeboval. Šáhla jsem po balení a zkontrolovala jsem, jestli tam vůbec nějaký prášky jsou. Ano, byli. Skoro celé balení. Zabouchla jsem skříňku a rozeběhla jsem se po schodech nahoru do mého pokoje. Léky jsem měla v ruce a ještě jsem se podívala ven, zkrs okno balkonu. Nebyl tam. Sedla jsem si na židli ke stolu, vytáhla jsem papír, tužku a začla jsem psát.

,,Milí rodiče, Nialle a Tess." Diktovala jsem si na hlas.

,,Za posledních sedm měsíců tady, v Mullingaru jsem prožila tolik věcí, které jsem nikdy za sedm měsíců neprožila. Seznámila jsem se s nejlepším klukem jménem Niall Horan. Nialle, vždy jsem Tě milovala a vždy taky budu. Také jsem se ale seznámila s dvěmi kamarádkami, kvůli kterým Vám teď píšu. Jmenují se Ana a Mia. Ano, boužel. Dělám to nerada, ale musím. Stejně by se to později stalo. Možná zítra, možná za šedesát let. MOŽNÁ. Milovala jsem svůj život, vše se mi zdálo tak jednoduché... Až do nečekaného odstěhování do Irského městečka Mullingar. Miluju Irsko, ale představovala jsem si to jinak. Ale možná, že bylo dobře, že jsme se sem přestěhovali. Zase je tu to slovíčko... MOŽNÁ." Dodiktovávala jsem si poslední řádky dopisu na rozloučenou.

,,S láskou, Ver." Zašeptala jsem a dopsala to. Vysypala jsem si přes dvacet prášků na spaní do ruky. Po té jsem sáhla po sklenici vody. Zaklonila jsem hlavu a hodila si prášky do krku. Po té jsem to zapila vodou. Lehla jsem si do postele, naposledy vzala telefon a vytočila Niallovo číslo. Myslela jsem si, že třeba bude chtít naposledy slyšet můj hlas. Zvedl to hned.

,,Miluju Tě." Řekla jsem a típla to. Hned na to jsem mobil vypnula a za chvíli usnula. Usnula a nikdy se neprobudila.

Takže tohle je opravdový konec. Pokračovala bych, ale jak už vidíte, tak to moc nejde, takže se omlouvám, že je tak krátký. Pokud se Vám příběh líbil, tak ho třeba můžete sdílet a zanechat vote,  protože jsem do toho dala hodně. Ikdyž je knížka dopsaná, tak neznamená, že by někoho nemohla zaujmout. THANK YOU FOR ALL, YOU ARE AMAZING.

BTW. Začínám psát novou knížku, tak pokud budete chtít, tak ji najdete na mém profilu.

Love,

Ver.