Bílá místnost

Ponorková nemoc a nový spolubydlící

Následující dny probíhaly vlastně stejně. Každé ráno se rozsvítilo světlo a na stole se objevila snídaně. Potom se ty dvě bavily, hrály hry,povídaly si nebo tam jen tak seděly. Emma pečlivě počítala dny které zde strávila, každý den ráno vyryla do zdi jednu čárku. Zato Rendy brala toto vězení velmi optimisticky. Její motto bylo.

"Nic netrvá věčně."

Neustále to opakovala až už to Emmě začalo lést na nervy. Postupně se u nich začala projevovat ponorková nemoc.

_____________________________________________

"Co si o tom myslíte pane?"

"Měli bychom to zpustit."

"Naráz nebo po jednom?"

"Po jednom."

"A kterého jako prvního?"

"Toho hnědovlasého."

__________________________________________

Rendy už začínalo lést na nervy Emmino věčné poučování.

"Sakra Emmo mě je jedno kolik je třetí odmocnina z dvaceti, chápeš?"

Emma si sedla.

"Já se jenom snažím se nějak zabavit."

Rendy protočila panenky.

"A musí to být matika?"

Emma se ušklíbla.

"Tak literatura jo? Ach Romeo Romeo proč jsi Romeo, proč jsi Monték?"

To už Rendy nevydržela a hodila po ní polštář.

"Hele nech Shakespeara spát, jo?"

Emma si lehla na postel a koukala do stropu. Najednou zhaslo světlo a ona se posadila.

"Rendy, vždyť ještě nebyla večeře?"

Ozval se Rendyin hlas.

"Hej rožněte!"

Jako na zavolanou se rozsvítilo světlo. Něco se ale změnilo. V místnosti už nebyly dvě postele, ale tři. A na té třetí posteli někdo ležel. Obě dvě se pomalu blížily k posteli. Rendy pomalu sundala deku z té osoby a on se posadil. Ano on. Očividně to byl muž. Otočil se na ně a nechápavě na ně koukal. Za tu chvíli si ho obě dívky stihly prohlédnout. Byl to poměrně vysoký, hnědovlasý mladý muž. Měl modré oči a velmi pohlednou tvář. Rendy na něj koukala jak zhypnotizovaná. Chvíli na ně koukal a promluvil.

"Kde to jsem?"

Rendy se zasmála.

"Všichni se ptají na to samé. Nevím kde to jsme. Já jsem Rendy a tohle je Emma. A ty?"

Podíval se na ně a pak se představil.

"Dan Moos, těší mě."

Na obrázku je Dan :D