Pirátem proti své vůli

Spadnout do toho po hlavě

Proklatý pirát!

Přesně to blesklo Willovi hlavou, když se před ním zhoupl Elizabethiň obličej, objevilo se šedavé nebe a pak ho ohlušil vzduch, hvízdající mu kolem uší. Bohužel, jeho hučení neslyšel dlouho. Dopad na mořskou hladinu byl, jako kdyby spadl po zádech z velkého měchu zadkem rovnou na kamenné dláždění. Určitě tam bude mít modřinu jak volské oko a několik dní nebude moci pohodlně sedě a to už si byl jistý, že se mu všechny modřiny a šrámy z prvního a posledního mořského dobrodružství konečně zahojili.

Neuvažoval ale o svém naraženém pozadí příliš dlouho, protože mořská voda ho objala a táhla hlouběji a hlouběji. Marně udělal několik temp směrem, kde tušil hladinu. Proudy byli u útesů silné a Will vlastně nikdy nebyl zrovna nejlepší z plavců. Jít si zaplavat u pláže? Jistě. Zoufala se držet u boku lodi a vyškrábat se po lanech nahoru, protože mu jde o holí život? Ano, když na to přišlo. Skákat nebo padat z prakticky nejvyššího bodu Port Royal? To by si klidně odpustil. Tak dobře plavat rozhodně neuměl.

Přesto se zdálo, že už vidí hladinu, když tu ho chytl proud a táhl ho zpět ke skalám. V tu chvíli začal mít trochu strach. Nechtěl skončit, jako ten hlupák, který se pokusil osvobodit kapitána Jacka Sparrow a zatímco se o to snažil, ho ten idiotský pirát omylem chytl za rukáv, když padal přes okraj strážní věže a stáhl ho s sebou. Na náhrobek by se mu určitě hodilo něco daleko lepšího, alespoň to ohrané 'Milovaný manžel a otec'. Ach k čertu! I když se snažil ze všech sil, stejně to vypadalo, že tohle přesně bude jeho konec a to i po tom všem, co už zažil a přežil.

Ruka ho chytla za límec. Věděl jistě, že je to ruka a věděl i čí je, protože stačil koutkem oka zahlédnout červené korálky, zlaté mince, zuby a kousky kostí. Byl to jenom zlomek sekundy, co je viděl, pak ho přiškrtila košile a nakonec byl až hrubě vytažen nad hladinu. Nikdy si neuvědomil, že je světlo tak jasné a slaná voda tak štípe.

"Co je to s vámi distinguovanými anglány, že vás musím pořád tahat z vody?" postěžoval si Jack procítěně.

Will vyprskl vodu a obrátil se k němu, aby mu věnoval rozzlobený pohled. Na víc ještě neměl dech.

"Lóď na obzoru!" nesl se mezi útesy hlas.

I když už měl dost dechu, aby Jacka odkázal do patřičných míst, tak zklapl pusu a obrátil pohled k obzoru. Trochu ho překvapilo, že se mezi útesy objevovali černé, dobře známé, plachty, které nemohli patřit žádné jiné lodi, než Černé perle. Které opravdu právě teď mířila k nim.

"Heh... co tady... no nic," řekl Jack sám k sobě a pak se obrátil k Willovi, aby zablískl zlatými zuby v oslnivém úsměvu. "Vypadá to, že náš odvoz je tu."

"Tvůj odvoz. Já se hodlám vrátit do Port Royal za Elizabeth, " opravil ho a rozhlédl se kolem sebe, jak se snažil rozhodnout, kterým směrem se vydat, aby co nejdřív doplaval k nějakému schůdnějšímu místu.

"Tak to hodně štěstí, chlapče," ušklíbl se Jack, "Po těchle útesech by nevyšplhala ani zkouřená veverka a kdybys to ty přeci jen dokázal, tak tam na tebe čeká celé vojsko. A oprátka ke které to ani nebudeš mít daleko," odmlčel se, hlavně asi proto, že po ně Wil vrhl ostrý pohled, nebo alespoň doufal, že to Jacka umlčelo. Samozřejmě jen na chvíli, než se k němu naklonil - ano, dokonce i plavaje v oceánu dokázal narušovat osobní prostor ostatních - a drobně se ušklíbl. "Víš co? Já ti tu oprátku přenechám. Vypadala vážně pohodlně. Užij si ji." S těmito posledními slovy se Jack hladce obrátil, jako kdyby byl spíš delfín, než člověk, a s naprostou lehkostí, začal Willovi mizet směr Černá perla.

Vzhlédl k vysokým útesům, podíval se znovu na obě strany a pak za mizejícím Jackem. V jednom měl určitě pravdu; nahoru po útesu se nedostane a nejspíš nedokáže doplavat na žádnou z pláží. K Perle by se ale dostat mohl docela snadno. Na druhou stranu, pokud na ni nastoupí, bude oprátka o něco jistější, než teď. Netušil, jak by Elizabethině otci vysvětlil, proč znovu dobrovolně nastoupil na pirátskou loď. Snad jedině... V duchu si povzdechl. Bude se prostě muset přiznat, že se nechtěl utopit.