Pirátem proti své vůli

S citem pro pirátství jde všechno líp

Pomalu usrkával z naběračky. Voda jako obvykle chutnala zvětrale, s nádechem starého dřeva a reznoucího kovu a, i když byla dešťová, zůstávala po ní jemná slanost na jazyku. Byla prostě jiná, než ta z podzemích pramenů v Port Royal. Už si na její chuť začínal pomalu zvykat.

Odložil naběračku a jeho pohled sám sklouzl k Jackovi.

Seděl na bedně a jeho dlouhé, štíhlé prsty, rychle a obratně pracovali na pletení lana. Bez kabátu, klobouku, vesty, jen v košili s vysoko vykasanými rukávy, vypadal naprosto spokojeně a vlastně jako obyčejný člen posádky. A tak se také choval, alespoň co mohl Will soudit. Sice ano, rád se těm nejhorším pracím vyhnul, ale když na to přišlo, nezdráhal se ruce si rozedřít do krve ani zašpinit. Choval se tak přitom tak lehce, že Willovi ani nepřišlo na mysl, že by to mělo být jinak, dokud neslyšel Pintela s Ragettim bavit se o tom, jak Barbossa na práci nesáhnul, když nemusel. Takže to asi nebylo pro kapitány něco naprosto běžného.

Jack se narovnal a odhrnul si vlasy dozadu. Košile se mu shrnula přes rameno. Vrátil se k práci, aniž by si toho všiml. Will to ale zachytil, protože se tím odhalila další jeho zvláštnost; kůži měl čistou, pokrytou jen jizvami různých tvarů a velikosti. Žádné tetování o kterým by věděl, kromě vrabce na předloktí. Když to porovnal s ostatními, kteří byli většinou inkoustovou mapou svého života, tak v tomhle Jack rozhodně vyčníval.

"Lóď! Lóď na obzoru!" rozetnul klid Martyho výkřik nesoucí se z hnízda.

Instinktivně zvedl pohled vzhůru. Trpaslík divoce mával jednou rukou a druhou ukazoval do dálky, a dál křičel, že vidí na obzoru loď, jako kdyby ho už dávno všichni neslyšeli. Na palubě vypukl ruch hned po jeho první zavolání. Všichni nechali toho, co dělali, ať to byla práce nebo znuděné povalování, a začali pobíhat a shánět svoje věci.

Ohlédl se po Jackovi, který už ale na svém místě nebyl. Zůstal po něm jenom provaz odhozený na zemi. Zmateně se zamračil. Nemohl se podívat stranou víc než na okamžik. Rozhlédl kolem sebe. Nikdo ho neviděl, dokud koutkem oka nezachytil vlající kabát. Jack, už zase oblečený v plné parádě, směřoval na příď.

Srovnal s ním krok a postavil se vedle něj až k zábradlí. Zatímco Jack měl svůj dalekohled, Will se musel spolehnout jenom na vlastní oči, takže si je zaclonil proti slunce a podíval se do dálky. Opravdu byla na obzoru loď, nebo spíš stín jako loď vypadající. Pokud se nemýlil, byla o dobrou polovinu větší než Perla, ale hlavně robustnější. Spíš nákladní loď, než vojenská, protože námořnictvo mělo lodi s užším profilem, aby byli rychlejší a v bitvách ovladatelnější.

Jestli i Jack dospěje k názoru, že je to nákladní loď, tak to znamenalo jenom jediné...

Zachrastilo to, jak Jack složil svůj dalekohled a pak blesklo, když se usmál.

"No to se podívejme. Moře k nám dneska bude štědré," zanotoval si Jack zvesela. Bylo jasné, že i on považoval loď za nákladní, což se potvrdilo, když se obrátil k posádce: "Usmálo se na nás štěstí! Nastavte kurz! Připravte se na svá místa a... vy už víte, co máte dělat," dokončil s ledabylým mávnutím ruky, protože už ho stejně nikdo neposlouchal. Jakmile dal rozkaz o změna kurzu, propukla posádka v hlahol, smích a nadšený výkřiky, a začali se opět hemžit po palubě.

Will je sledoval a mračil se. Stále ještě doufal, že se z lodi dostane dřív, než se bude muset stát svědkem toho, co je pro piráty přirozené; loupit, rabovat a přepadat lodě.

"Něco se vám snad nezdá, pane Turnere?" zeptal se Jack nebezpečně blízko jeho ucha.

Uhnul a obrátil se k němu, aby se střetl s jeho pobaveným výrazem.