Pirátem proti své vůli

Kapitánské kajuty mají svá pravidla

Poslední úder kladivem a bylo hotovo. Oba hřeby byli dostatečně pevně a hluboce zaražené do dřeva, aby na ně mohl bezpečně pověsit svou houpací síť. Zahákl za hřeb smyčku, stáhl ji a přidal další uzel, aby nepovolila. Potom shlédl svou práci, jen aby ho napadlo, že mu ještě chybí pohodlný polštář. Alespoň nějaký malí, vycpaný slámou, jako měl doma.

Hodil pohledem k široké dřevěné posteli vedle které měl zavěšenou svou síť. Nemohlo být pochyb, že patří kapitánovi, protože kromě teplé vlněné pokrývky, ještě zakryté gobelínovým přehozem, na ní byl nejen jeden polštář ve vyšívaném hedvábném povlaku, ale hned celá hromada, která se vršila u čela postele a zabírali její dobrou polovinu. Bylo záhadou, jak ní mohl Jack spát. I když na druhou stranu... podíval se skrze množství závěsů, jak vyšívaný, tak korálkových, a zakončených střapci, které oddělovali kout s postelí od zbytku kajuty... Až odsud mohl vidět pracovní stůl za kterým stála židle s vysokým, koženě polstrovaným opěradlem, a hlavně jednoduché dřevěné lůžko stojící u zdi. Zdálo se mu docela pravděpodobné, že Jack spává častěji tam. Nejspíš ožralí tak, že by ani k velké posteli nedošel, natožpak, aby se na ni vyškrábal. To znamenalo, že by mu nevadilo ani to, kdyby si ji Will přivlastni úplně pro sebe a už vůbec mu nebude vadit, když mu sebere jeden z menších polštářů.

Vybral si na posteli jeden z polštářů, který byl velikostí akorát a natáhl se pro něj. Vzít si ho, nebyl tak snadný úkol, jak se na první pohled zdálo. Nedosáhl do středu postele, kde byl položený, takže musel vylézt na ní. Matrace byla měkká až moc. Docela chápal Jacka, že dával přednost tvrdému lůžku. A také byla cítit cizokrajiným kořením jen s náznakem rumové... vůně? Ano, bylo to vůně, žádný ten laciný puch táhnoucí se ze sudů v podpalubí. Daleko víc připomínal drahý alkohol, který mu příležitostně nabídl guvernér Swann.

Dal si polštář k nosu a vdechl.

Vůně byla ve veškerém ložním prádle, takže tam byla záměrně. Pochyboval, že by s tím měl něco společného Barbossa a stejně tak pochyboval, že Jack. Znovu vdechl vůni. I když... pokud si odmyslel rumový dech a pach hověziny, reznoucího železa, soli a potu, tak ano, něco z té kořeněné vůně bylo i na Jackovi. Jen jste museli stát hodně blízko, jako on před chvíli. Zajímavé.

Pokrčil rameny.

Dokud nebude Jack ležet v jeho síti a smrdět zvratky, tak mu bylo jedno, jak to v kajutě páchlo nebo vonělo a pokud šlo o cizokrajinné koření? Lepší to, než deset let nemytí, nedávno dokonce mrtví a hnijící, piráti. Nic proti Pintelovi a Ragettimu.

Hodil polštář do své sítě a sklouzl z postele.

"Co děláš, zlato?" zeptal se Jack do chrastění korálků a cinkání penízku visících na závěsech.

"Půjčuju si tvůj polštář," loupl po něm okem v očekávání nějaké reakce, ale Jack jen stále mezi závěsy a s hlavou nakloněnou na stranu, ho pozoroval. "A naříkej mi zlato," dodal tedy a to teprve donutilo Jacka se ozvat - převrátil oči v sloup a vydal pohrdavě pobavené odfrknutí.

"Tak jak ti mám říkat? Lásko? Brouku? Cukroušku? Panáčku? Chlapečku? Miláčku? Krasavče? Fešáku?" navrhoval jednu lascivní přezdívku za druhou ve své nekonečné výřečnosti a na piráta překvapivé slovní zásobě.

Will jen pozvedl obočí a dal Jackovi další z dlouhých a temných pohledů.

"Naprosto mi vyhovuje 'Wille'"přerušil ho, když ve vyjmenovávání skončil s angličtinou a volně přešel do portugalštiny.

"A nepřipadá ti to trochu," naznačil ani ne půl palec, "nudné?" zeptal se, ale na odpověď nečekal, i kdyby mu Will náhodo chtěl odpovědět, a vypadal se na línou obhlídku houpací sítě. Jeho dlouhé prsty běželi po provazech jako po strunách nějakého hudebního nástroje. "Já myslím, že je to dost nudné. Nemá to žádný... zvuk? Chápeš? Jak vyjádřit hloubku citů pouhým obyčejným jménem?" zeptal se se smrtelně vážnou tváří a naklonil se přes síť, přičemž mu na tváři pohrával úsměv.