Deník Potterheadky (DOKONČENO)

Příběhy z dob zapomenutých (zas tak dávno to nebylo)

Ahojte všichni.
Teď narovinu, kdo z vás NIKDY neprohledával šuplíky za účelem najít nějakou parádně nostalgickou věc. (Třeba lžičku, se kterou jste se před měsícem vloupali k Nutele... a nebo takový ten nepovedený hrníček, kterému odjakživa chybělo to jediný ucho) Tyhle výpravy do útrob mých bezedných šuplíků podnikám docela ráda a často nemůžu uvěřit tomu, že ta věc ještě neskončila na skládce.
Problém ale je, že já těch nostalgických šuplíků mám asi pět, plus kufřík s Hello Kitti z první třídy, kde si uschovávám celý (skoro) první stupeň.
Vzala jsem tedy baterku, rozloučila se s milovanými a vydala se na nebezpečnou výpravu napříč papírovou džunglí. Prosekávala jsem se už pátým štosem starých výkresů, když jsem narazila na Svatý grál. Až na to, že místo poháru tam ležely staré deníky. Opravdové bohatství. Když jsem je přetřídila, zjistila jsem jednu věc. Já byla rebelskej magor už od první třídy (deníky jsou teda 2.-5. třída, ale kdo by si nepamatoval co se dělo v první třídě...)

Dovolte mi abych vás tedy seznámila se zázraky z deníků... Představujte si v hlavě co si teď budete číst.
VAROVÁNÍ! Prosím, po předčtení zanechte pokusů o to, dostat mě do Bohnic. Děkuji.

Všechno to začalo tím černým deníčkem. Ale vlastně co to plácám, všechno to začalo mým prvním dnem ve škole.

Ach ano, jako by to bylo včera, však to znáte... desítky rodičů líbají své ratolesti a kladou jim na srdce, aby hezky poslouchali paní učitelku a daváli pozor (stejně se první den neučilo).
Já si pamatuju, že na první den mě byla doprovodit Mamka, taťka a babička... tenkrát ještě tříletá sestra byla ve školce. Já jsem se držela babičky a Máma s Tátou už ve mě viděli budoucí studentku medicíny. Ale zatím jsem byla jen chodící růžová aktovka. (pokud to někomu způsobí nostalgii tak já měla tenkrát (vážně tenkrát, vždyť to bude teprve 9 let!?) takovou fakt luxusní širokou aktovku s mišákama. Teď si nevzpomenu jak se jmenovali, ale vím, že to bylo vážně něco, měli takový velký tlapky a prostě to bylo úplně nejvíc co mohl takovej prvňák mít. A já k tomu měla i složky!) Babička, pyšná, že její nejstarší vnučka jde do čirého pekla jí důrazně, ale lakavě řekla:
,,Lilianko, teď, aby se ti ve škole dobře dařilo, musíš vykročit přes práh škoního areálu pravou nohou."
Já, jako to nejvíc rebelský dítě světa jsem pečlivě natáhla levou nohu a pomalinku se blížila k ,,hranici" školního pozemku, dokud mě babička nezarazila a já přes všechnu sílu vesmíru nakonec vykročila onou pravou nohou (doteď by mě zajímalo, co by se stalo, kdybych vykročila tou levou?)
Naše škola byla v rámci možností nově zrenovovaná. Zvenku byla natřená na žluto a vevnitř nově vykachličkovaná a tak. Vážně luxus. Vešli jsme do vestibulu, kde už se hromadily zástupy vyšších ročníku (opravdoví obři, když se teď tak dívám na sebe, nedokážu si představit, že se na mě ti noví prvňáci dívaj taky tak, s hrůzou v očích, jako já na tehdejší deváťáky).
Když zazvonilo všichni se rozprchli kam měli a já s ještě větším napětím jsem se za ruku nechala dovíst babičkou až ke klecím. Tam se s námi rozloučila a já už pokračovala s mamkou a s taťkou do předem vyhrazené třídy. V mojí boudě byl systém: první stupeň byl vepředu a začínal první třídou až po pátou, takže jste se nemohli ztratit. Druhý stupeň byl v druhé části budovi zrovna tak rozdělený, až na to, že od šestý až po devátou třídu.
Došli jsme po šchodech nahoru do třídy a tam mě čekalo překvapení. Většinu děcek jsem tam už znala, chodili jsme spolu do školky a nebo jsme si venku hráli až do osmi hodin (což bylo ultra rebelský zvlášť v zimě, kdy už je tma v pět hodin)
Mamka mě šoupla do první lavice a popravdě si už ani moc nevzpomínám vedle koho jsem tenkrát seděla. No prostě malý růžový flek mezi dalšími růžovými a modrými fleky, to jsem byla já v naší třídě.
Když jsem se ohlédla, viděla jsem děsivý zástup rodičů, jak svá dítka povzbuzují palci nahoru, nebo jak jim mávají. Můj taťka si zrovna prohlížel krtečkovskou výzdobu a mamka se na mě povzbudivě usmála.
Zazvonilo, moje první oficiální zazvonění a celých devět let do toho posledního.
Do třídy vešla moje první učitelka a můžu říct, že hodnější učitelku byste nenašli, až do mého posledního roku na staré škole, nás pořád zdravila s tím stejným úsměvem a někdy jsme se zdrželi i na celou přestávku, protože jsme se s ní zapovídali.
Pozdravila nás a mi všichni, jako správně vychované děti, které byly pasovány neuplatněnými absolventy vysokých škol na čtenáře a poté i na plavce, s odborným učení školkovím, jsme jí pomalu a sborově odpověděli typickým: ,,Dóbrý dén paní účitélkó!"
Posadila se, pak něco zapsala do třídní knihy představila se a následně začala promlouvat spíše k rodičům než k nám, protože jak asi má prvňáček pochopit, že tam to bude stát tolik a že pojedeme na školní výlet kamsi a poté něco o nějaké organizaci, kterou škola v rámci dětí podporuje.
A mezitím co jsem já seděla nečinně v lavici, můj rebelský příběh se teprve začínal psát.

Týjo, to je jak životopis, ale asi si to rozporcuju na vícero částí, přece jen, už teď tady toto má skoro 900 slov a to je to teprve úvod!

Takže mí milí, drazí
Merlin s vámi
Vaše rebelská Lili❤️❤️😂