Hunger Games, year 73.

5. TRÉNINK

Budí mě výchid slunce. Tady v Kapitolu se mi zdá, jako by zářilo jinak. Jeho teplé paprsky mě hřejí i přes tlusté sklo. Pomalu vstávám. Je teprve sedm hodin. Opatrně si protahuji své ztuhlé svaly a zjišťuji, že mé dnešní oblečení na první trénink leží složené na koberečku před postelí. Urychleně se osprchuji a převleču.
V jídelně sedí Diod a snídá.
„Dobré ráno." zdravím ho a zmateně se rozhlížím po stole. Je tady tolik jídla, že nevím, co si vybrat dříve.
„Dobré ráno, Meghan." zdraví mě Diod a upíjí ze šálku čehosi hnědého.
„Co to je?" ptám se.
„Říká se tomu horká čokoláda." odpovídá Diod a přistrkuje ke mně druhý šálek „Pozor, je to horké."
Opatrně usrkuji z jemné tekutiny. Její sladce sametová chuť se mi okamžitě rozplývá na jazyku a já si uvědomuji, že nic lepšího jsem nikdy nepila. Na talířek si dávám krajíc bílého chleba se semínky a pokládám na něj plátky sýra.
„Dneska je tvůj první trénink." konstatuje muž naproti mně. Nevím, co mu mám na to říct, samozřejmě, že to vím, a tak zůstávám zticha. Nejsem nervózní. Nevím, proč bych měla být. Na názirech ostatních splátců mi nesejde.
„Je něco, co ti opravdu jde?" ptá se mě Diod a dívá se mi do očí.
„Výborně vrhám noži." říkám.
„Opravdu?" zdvihá obočí muž „Jak moc dobře?"
V rychlosti beru do ruky ostrý nůž a házím ho přes celou místnost. Jeho hrot se zabodne doprostřed úzkého kůlu nad krbem. Přímo do středu obrazu s krajinou.
„Takhle." odpovídám.
„Výborně." chválí mě Diod „Jenže v aréně nejde jenom o vrhání nožů. Neexistuje pravidlo, které určuje, že v aréně budiu nože. Navíc potřebuješ i rozum."
Už chápu, kam s tím Diod míří. Je to přece jen ten nejchytřejší člověk, spolu s Dratkií, třetího kraje a nejspíše celého Kapitolu.
„Jak běháš?" ptá se mě.
„Celkem dobře. Ještě umím lézt po stromech, jsem malá, ale mrštná." říkám.
„Přemýšlela jsi o spojencích?"
„Ne." odpovídám pravdivě.
„Měla by jsi začít." říká Diod „Podle mně máš celkem šanci na výhru. A to si nemyslím o každém."
„Díky." usměju se a zakusuji se do chleba. Je lehký a voňavý. Sýr se mi přímo rozpouští v ústech.
Diod vstává a i z hrníčkem bezeslova tiše odchází pryč do svého pokoje.
Zamyšleně přemítám, co asi teď dělají mý rodiče. Otec s bratrem určitě spěchají do práce. Matka usedá k ranní modlidbě. Modlí se za mně? Za můj život? Doufám, že ano. Štěstí budu v následujících dnech či týdnech opravdu potřebovat. Vzpomínám na třetí kraj. Na všechny ty továrny. Na všechny ty lidi, pracujících v nich. Na to, jak včera celý kraj sledoval přehlídku.
Po hodině, kdy jsem seděla a tupě koukala před sebe, přichází Witchie s Dratkií a Jonathanem.
„Witchie?" oslovuji jí, když si navzájem všichni popřejeme dobré ráno.
„Ano, zlatíčko?" mrká na mně vesele.
„Tohle jsou tvoje první hry, že?" ptám se jí dál.
„Samozřejmě, drahoušku." odpovídá trochu zmateně „Proč se ptáš?"
„Ty jsu chtěla mít třetí kraj?"
„Ano, zlatíčko. Víš, drahoušku, třetí kraj mi připadal tak zvláštní, že jsem mu prostě nemohla odolat." rozplývá se Witchie a já se pod slovem zvláštní trochu uchechtnu. Je zvláštní, že to říká zrovna ona, jakožto kapitolan.

Po chvíli už stojím před výtahem a trpělivě čekám na jeho příjezd. Po chvíli natupuji a zjišťuji, že tam jsou i splátci ze sedmého kraje.
„Já jsem Reneé." zdraví mě hned vesele dívka se zářovým úsměvem.
„Hmmm. To je hezký." odbívám jí. Avšak můj přístup jí vůbec nezaráží a dál švitoří: „Včera jsi vypadala opravdu nádherně, skoro líp než já."
Bože. Nechápu, kdo jí vymazal mozek. Už teď jí nenávidím.
„Hmmm. Díky." odpovídám. Naštěstí už vystupujeme a já se opět připojuji k Jonathanovy.
Než otevřu dveře, zhluboka se nadechuji. Uvnitř už čekají splátci z několika krajů. Když dorazí i ti poslední opozdilci, jakási žena nám vysvětluje, jak budou naše následující čtyři dny vypadat. Poslední, pátý den, se předvedeme před hlavními tcůrci her a dostaneme příslušně hodnocení, podle výkonu.
Když zkončí její řeč, postupně se všichni rozcházejí ke stanovištím. Neváhám a jako první si vybírám lezení po laně.

Přede mnou leze dívka z šestého kraje. Jde jí to celkem dobře. Poté lezu já a ona si se mnou dává závody na vedlejším laně. Je překvapivě rychlá, ale náš výkon je téměř stejný. Dále ručkuji a chvíli zvedám i těžké činky. Na chvíli se zastavuji a zamyšleně pozoruji ostatní splátce. Profíci se většinou pohybují spolu, což není moc překvapivé. Budou spolu v týmu, tak asi chtějí znát své schopnosti. Myslím si, že je na čase jít si zaházet a noži.
Přistupuji ke stanovišti bla beru si vestu s noži. Je na mně celkem těžká, ale to nevadí. Zapínám si pohyblivé terče a vcházím do prosklené místnosti. Hned se ke mně rozbíhá první postava a já se jí trefuji do hrudníku. Druhé sestřeluji hlavu a třetí zasahuji do krku. Čeká mě ještě dalších pět postav a já ke všechny bez váhání zabodávám. Jena po druhé. Nejspíše přesně takhle to bude vypadat při Hladových hrách. Bojím se, že při Hladových hrách nebudu schopna zabíjet. Avšak nad tím nemohu přemýšlet. Budu si muset myslet, že jsou zvířata a já livec. A to mi nebude dělat problém vzhledem k tomu, kolik veverek už jsem zabila a následně snědla. Jenže oni budou určitě chytřejší než veverky.

Poslední nůž se zabodává do posledního interaktivního člověka a lidé kolem mně tleskají. Nejspíše se stihli shromáždit během té doby, co jsem vrhala noži.
„Dobře házíš." chválí mě kluk z jedničky.
„Já vím." chystám se k odchodu a otáčím se.
„Někdo jako ty, by se nám hodil do týmu." chytá mě pevně za rameno tmavovlasý kluk ze čtyřky. Chvíli nevěřím svým uším a tak stojím jako zmražená. Opravdu mi právě řekli, že by mě chtěli mít v týmu? Mysleli tím tým profíků?
„Co prosím?" ptám se a ujišťuji se tak, že stále dobře slyším.
„Říkal, že by jsme tě chtěli mít v týmu. Jsi snad hluchá? Nebo mluvíš jiným jazykem, či co?" dochází holce z druhého kraje trpělivost. Jedním pohybem se vymaňuji z pevného sevřením a rychle odcházím pryč. Pryč od profíků. Nejradši bych odešla pryč i od celého Kapitolu. Nechci být v týmu s profíky. Má to pro mně samé nevýhody. Až by v aréně zbýval jen náš tým, zabili by mě jako první. A potom se jim sama neubráním.
Mířím rovnou na stanoviště s jedlými rostlinami. Po hodině poznávám snad všechny rostliny.
Ko bědu dostáváme rýžovou kaši s červenými bobulemi. U stolu sedím sama a pozoruji ostatní splátce. Profíci sedí hned za mnou, a tak občas zachycuji útržky z jejich rozhovoru.
„Jseš pěknej pitomec, víš to?" ptá se naštvaně dívka z druhého kraje „Co sis myslel? Že tyhle hry vyhraješ, když se budeš předvádět před svýma kamarádama? Vždyť se na sebe podívej, nic neumíš. Jsi nula, slyšíš?"
„Natasho, klid." pokládá jí ruku na rameno černovlasý kluk ze čtvrtého kraje.
Oslovený kluk z Natashiného kraje mlčí a přehrabuje se v jídle. Natasha prudce vstane a shodí chlapcovo jídlo na zem.
„Můžeš být vůbec rád, že jsi v našem týmu, Dane Hübere." zatahá ho za vlasy a odchází.
Trochu se uchechtnu a dávám se do jídla. To nám to teda hezky začíná.