Hunger Games, year 73.

6. BOJOVÁ UMĚNÍ

Ráno opět stávám brzy. Ve třetím kraji jsem byla zvyklá na brzké vstávání a na kapitolský rozvrh si prostě nedokážu zvyknout. Po snídani spěšně odcházím do výcvikového centra. Nemám náladu na to, si s někým povídat. Chci už být v aréně. Chci vyhrát. Připadá mi, že toho chci možná až trochu moc.
Okamžitě se protahuji a den zahajuji rozděláváním ohně. Moc mi to nejde.
„Bože!" odhazuji kusy dvou klacků daleko za mně a už si to kráčím k jinému stanovišti. Co se to se mnou sakra děje? Proč jsem tak naštvaná? Nedokážu se na nic soustředit, jakoby nenadálá zloba zastřela mé myšlenky. Nechápu své jednání.

Zastavuji se až u náhodného stanoviště.
„Ahoj. Já jsem Atala a budu tě trénovat v bojových umění." představuje se mi žena „Může se ti to hodit třeba v boji na blízko."
Žena je vysoká a má sportovní postavu. Své hnědé vlasy má stáhnuté do vysokého culíku, stejně jako já.
„Pochybuji, že bych se dokázala v boji na blízko ubránit, i kdyby jste mě cvičila třeba měsíce."odfrknu si. Jsem malá a nemám tolik síly ubránit se třeba velkým profíkům. Mou jedinou nadějí v aréně jsou dýky, tím to končí.
„Uvidíme." mrkne na mně Atala.
„Dobře." kývnu nakonec a pozorně poslouchám její rady ohledně boje v blízkosti.
„Nejdřív chytneš člověka tady za zápěstí, pokud ti bude chtít dát ránu do obličeje. Následně mu celou ruku překroutíš. Bude to vypadat asi takhle." vysvětluje Atala a následně mě chytá a já padám na zem. Žuchnutí pronásleduje mé tiché zaskučení. Nejspíše jsem si pořádně natloukla celou kostrč.
Jedním rychlým pohybem se vracím na nohy.
„Teď ty." pobízí mě mladá žena.
Hned to zvládám a tak se přesouváme k dalšímu, již těžšímu kroku.
Tohle mě opravdu baví. Vybíjet si zlost na někom, kdo mi za to ještě přidá něco nového. Mlátím s Atalou o zem snad ještě stokrát, než mě musí rázně přerušit.
„Jsi rychlá." konstatuje. „Na to, jak jsi malá, to je až pozoruhodný výkon."
Po dlouhé době se usmívám.
„Díky." říkám „Nevadí, když tady ještě do konce dneška zůstanu?"
Vím, že by určitě na toto stanoviště chtělo víc lidí. Ale co je mi po nich, já přece nechci, aby uměli to stejné co já.
„Jasně." kývá hlavou Atala „Budu ráda, když budu moct trénovat někoho nadaného."
Atala mě ještě chvíli učí boj bez pravidel, jak tomu říká. Zkrátka jde o to, že bude skoušet udeřit do mně ze všech stran a já se jí mám uhýbat. Jde mi to až překvapivě dobře. Rázem zapomínám na všechen vztek a směsice pohybů se mi jeví jako tanec. Rychlý a v aréně i určitě smrtící.
Den uteče rychleji, než bych byla schopna předpokládat. Večer upadám do postele s nespočtem modřin, ale po dlouhé době jsem spokojená se svým výkonem. Další den dělám vesměs to stejné.

Honí mě a pokouší se mě zabít.
„Hej ty!" volá na mně Natasha a samolibě se usmívá „Stůj!"
Běžím jako smyslů zbavená a nezastavuji se. Dlouhé větve mě šlehají do tváře a já upadám na zem. Už mě dohonila a teď bezpochyby zemřu. Jako v záblesku vidím čepel její ostré sekery jak se mihne vzduchem.
„Ne." vykřiknu a instinktivně si dávám ruce před obličej.
Budím se se křikem a mé pyžamo je celé propocené. Zhluboka dýchám.
„Byl to jen sen." šeptám si pro sebe a zmateně se ploužím do koupelny. Co je dneska za den? Kolik je hodin? V koupelně se ani neobtěžuji sundat si propocené pyžamo a pouštím na sebe ledovou vodu. Ihned mě probouzí k životu. Cítím, jak si voda hledá cestičky k pramínkům mým hnědých dlouhých vlasů. Najednou si vzpomínám. Dneska je den hodnocení. Necítím žádné napětí ani žádny stres z dnešního dne. Vím, co umím, vím, co mi jde. Chystám se dnes vrhat noži a ve zbývajícím čase jim ukážu boj zblízka. Dokážu jim, že i malá holka z trojky, dokáže vyhrát Hry. Samozřejmě nevím, jestli to na ně udělá dojem, ale doufám.
Bodování nám začíná v deset hodin a to pro mně znamená jediné. Mám volný čas. Nenapadá mě však co bych něla dělat. Ve třetím kraji jsem měla volného času málo, a když byl, dělala jsem co nejvíc věcí, co jsem mohla. Ale co můžu tady?
Oblékám se rovnou do oblečení, které máme povinné na hodnocení před tvůrci her.
Kolik je vlastně hodin? Dochází mi, že to pořád nevím, a tak se podívám na budík ležícím na nočním stolku.
Sedm hodin. Bože. Unaveně si přikryji obličej dlaněmi. Před očima se mi míhají záběry z děsivě reálného snu. Natasha, ta dívka z druhého kraje na mně vrhá sekeru, jako příslib jisté smrti.
Zmateně se ploužím do jídelny, kde se nachází pouze mísa s ovocem. Cítím, že můj žaludek by nebyl po špatné noci nic strávit, a tak si beru jablko, hrušku a švestku a snídám. Jelikož Kapitol má minimum věcí z Kapitolu, přemítám, odkud asi je to ovoce.
Vstávám a přecházím k prosklené části obývacího pokoje, kde se vždy díváme na velkou televizi.
„Kapitol, místo, kde se cítím, jako ve vězení." mumlám si sama pro sebe.
„Taky jsem se tak cítil." poznamenává Diod, sedící na gauči. Překvapeně nadskakuji. Spí ten člověk vůbec někdy?
„Mimochodem sis něci zapoměla ve vlaku." pokračuje muž a zaujatě si prohlíží kus drátu v rukou.
„Co bych si tak mohla zapomenout ve vlaku, vždyť jsem tam nic neměla." říkám a divím se. Vtom mi to dochází. Dýka. Ta dýka, o kterou jsem se tak poctivě starala a na kterou jsem tak bezohledně zapoměla. Bylo toho na mně moc, vizážisti a celkově Kapitol, mi nedal čas na přemýšlení nad dýkou. Okamžitě mě pohlcuje zmatek.
„Co se s ní stalo? Můžu si pro ní dojít? Je pořád ve vlaku?" vyhrknu téměř okamžitě.
Diod se pousměje: „Naštestí jsem si jí všiml, hned první den, co jsi ji měla za opaskem."
Zpod stolu vyndá kožený obal dýky. Je to výborně šitá pochva, to jde poznat hned na první pohled. Tázavě se podívám na Dioda a když souhlasně kývne, beru si ji do ruky. Opatrně vysunu dýku a zeširoka se usměju. Diod mi úsměv oplatí.
„Díky." šeptnu a usedávám na zem před gaučem. Chvíli se opírám a prohlížím si svou cennou dýku. Přijde mi to jako dlouhá doba, co jsem jí držela v rukou. Jak jsem mohla být tak hloupá a nechat ji ve vlaku. To je ale teď jedno, hlavně, že jí mám u sebe.
„Myslíš, že by mi jí dovolili do Her?" ptám se. Nechápu, kde se ve mně ten nápad vzal, ale najednou mi nepřipadá tak bláznivý.
„Diod se překvapeně usmívá: „Cože?"
Vím, že to je hodně bláznivá myšlenka, ale co kdybych mohla.
Mlčím. Nevím, co mu na to mám říct.
„Kdybych přemluvil tvůrce her, tak by to šlo." říká Diod.
„Dobře." říkám a rychle vstávám.
„Jdeš na hodnocení?" ptá se mě Diod. Ví, že se chci ještě trochu protáhnout.
„Tak jdi." říká potom ještě.
„Dobře." odpovídám a odcházím.

„Meghan Sparkle." usměje se Atala, když mě vidí.
„Taky tě ráda vidím." odpovídám a překvapeně uskakuji před jejím obětím.
„Už víš, co budeš předvádět tvůrcům?" ptá se mě, i když odpoveď už dávno zná.
„Však ty víš." usměju se a překvapuji ji náhlým chvatem, kterým ji dostávám na zem.
„Au. To bolelo." říká a podsekne mi nohy.
Atala je jediný člověk, se kterým jsem se o trénincích bavila. Dozvěděla jsem se, že není z Kapitolu, což je divné. Je z druhého kraje. Popisovala mi ho v těch nejhezčích barvách a některé věci mě opravdu překvapili. Netušila jsem, že se tam cvičí mírotvorci.
Po hodině odcházím do malé místnosti, kde už sedí všichni splátci. Profíci spolu tiše něco probírají v pravém rohu. Usedávám na jedinou volnou židli mezi Jonathanem a dívkou z šestého kraje.
„Ahoj, já jsem Sophie Punch." podává mi ruku, sotva co dosedám. Překvapuje mě její náhlý zájem, a tak nejsem chvíli schopna odpovědět. Vzpomínám si na tu dívku hned první den, kdy jsme spolu závodily ve šplhání. Byla opravdu dobrá. Také jsem ji mnohokrát viděla u stanoviště s poznáváním jedlých rostlin. Kdybych neměla Atalu, možná bych se s ní bavila. Jenže Atala tady je.
Nedokážu si pomoct, něco mě k té dívce ze šestého kraje táhne.
„Já jsem Meghan." odpovídám prkenně.
„Já vím, znám všechny splátce. Našla jsem si jejich jména v brožuře." usmívá se Sophie „Koukala jsem, že umíš dobře vrhat nože."
Pozorovala mě tato dívka při tréninzích? Sledoval mě snad ještě nekdo?
„Díky." usměju se. Opravdu nevím, proč se s ní bavím. Přijde mi sympatická a nemůžu přetrhnout náš rozhovor.

„Nickholas Underwood." oznamuje nám ženský hlas. Hodnocení tvůrců her začíná. Po chvíli odchází i dívka z druhého kraje.
„Doufám, že to zvládnu." říká Jonathan.
„Hmmm." zamručím. Chci se soustředit. Soustředit se na svůj dobrý výkon, na klid. Málokdy se kvůli něčemu stresuji. Ale když přece se něčeho bojím, projevuji to vztekem.
„Co myslíš?" dívá se na mně Jonathan.
„Buď." zavrčím a výhružně se na něj zamračím „Zticha."
Jonathan polkne. Odvrátím svů zrak na Sophie a ta se bepříjemně ošije. Můj vztek ustupuje s pohledem na ní. Je zvláštní, žw má na mně takový vliv.
Jonathan odchází a zhruba po deseti minutách volají mé jméno : „Meghan Sparkle."
„Hodně štěstí." usměje se na mně Sophie Punch.
„Díky, budu ho potřebovat." prohodím a sebejistě kráčím do tréninkové haly.

Hlavní tvůrci Her si tlumeně povídají a nejeví o mně téměř žádný zájem.
„Meghan Sparkle, třetí kraj." rozezní se po místnosti můj hlas. Tvůrci zmlknou a já beru do rukou osm nožů. Každý nůž se zabodává do středu figuríny. Pár tvůrců uznale kývne, avšak většina mlčí.
„Požaduji boj s trenérem." říkám dost nahlas na to, aby mě slyšeli. Senneca Regal, hlavní tvůrce Her, kývne a do místnosti vchází Atala.
Rozezní se gong a já se snažím Atalu dostat na zem. Nešetří mě, ale stejně jí dostanu na zem.
Můj čas vypršel a tak se vracím zpátly, tentokrát přea jinou místnost, do mého patra.
Myslím, že všechno proběhl podle mého plánu. Teď už jen čekat na názor tvůrců.