Hunger Games, year 73.

20. V NEMOCNICI

„Myslíte si, že žije?” ozývá se první hlas.
„V to upřímě doufám.” odpoví druhý. Zmateně otevřu oči, ale jediné, co vidím je prudké bílé světlo.
„Hele, Maelesi! Vzbudila se.” vrací mě do reality první hlas ženy, díky které poznám, že jsem ještě pořád v Kapitolu. Ten tón hlasu je prostě mezapomenutelný. Co je vůbec dneska za den? Jak dlouho tady jsem?

Když se chci posadit, zjišťuji že to nejde. Svaly mám ztuhlé a celé tělo mi svírá jedna nepředstavitelná bolest. Jediné, na co se zmohu je pohnout hlavou tak, abych viděla kolem sebe těch nespočet hadiček vedoucích buď do různých velkých zařízení, nebo do pytlíčku s krví.
„Slyšíte nás, slečno?” zasvítí mi do očí baterkou jeden z těch hlasů, který bude nejspíše patřit jakémusi Maelesovi.
Zpomaleně zvednu pohled přímo směrem k baterce. Opět mě začíná přemáhat spánek.

„Ztrácíme ji.” ozve se vyděšený ženský hlas.
„Tak s tím koukejte něco udělat.” zakřicí naštvaně Maeles „Nemůžeme si dovolit jí ztratit.”
Spánek je až příliš silný na to, abych mu zvládala odporovat. Je tohle snad moje smrt? Tuhle otázku si kladu v poslední době až příloš často.
Těsně před tím, než upadám do nekonečné temnoty, myslím na svou rodinu a na to, jak jim asi budu chybět.

„A zde máme vítěze!”
Dav jásá.
„Kdo by to byl čekal, že to bude zrovna on! Náš milovaný, silný a prostě nejlepší Mickhulas! Přivítejte ho prosím slavnostním potleskem!”
Davem se rozezní hlasitý tleskot tisíce rukou.
„Ještě víc tleskotu!”
Dav jásá, piští a hlavně tleská. Až moc nahlas. Až moc do rytmu.
Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk.
Počkat, takový rytmus může mít jen jedno. Srdce.
„Vzbuď se.” zazpívá reprodrozdův hlas.
„Prosím, vzbuď se.” pokračuje.

Překvapeně otevřu oči. Vedle mně stojí jeden z doktorů a vítězoslavně se usmívá. Po bližším zkoumání dané osoby zjišťuji, že se vlastně ani nejedná o kapitolana.
„Atalo?” zašeptám.
„Šetři síly, ty bojovnice.” zazubí se a stiskne mi mou pravou ruku „Zvládla jsi to.”
„Zvládla co?” nechápavě zvednu obočí.
„Co asi.” zasměje se, ale potom se ohlédne, jestli jí někdo neslyšel „Vyhrála jsi Hladové Hry, jsi vítěz.”
„Hladové Hry.” řeknu, jakobych to sousloví slyšela poprvé. Namáhavě otočím hlavou směrem k ní.
„Hladové Hry nemají vítěze.” řeknu bez jakýchkoliv pocitů.
Atala se starostlivě podívá na mně takovým pohledem, jako kdybych utekla z blázince. Potom ale ukáže za dveře.
„Vlastně bych tu ani neměla být, ale musela jsem tě navštívit.” pochlubí se svou odvážností být někde, kde být nemá „Ale já už od začátku věděla, že to vyhraješ buď ty, nebo ta holka z prvního kraje.”

Tyto slova u mně fungují něco jako spouštěč. Holka z prvního kraje, sutiny, dýky, voda, vedro, Sophie, Jonathan, Mickhulas, smrt. To všechno je pro mně jako jedna velká noční můra. Cítím, jak se mé tělo začíná neovladatelně třást, i když před chvílí jsem se ještě nemohla ani hnout.
„Jsi v pořádku?” vyskočí na nohy Atala a těká očima ode mě na přístroje, ke kterým jsem připojena. Mám chuť na ní křičet, že jsem si právě prošla arénou, a že nemůže na mně chodit s řečma o tom, jaká výborná jsem, až jsem se stala dokonce výhercem Hladových Her.
Z mých úst se však neyvdere ven ani hláska. Teď potřebuji někoho, kdo si prošel Hladovými Hrami stějně tak jako já. A ten jediný je právě Diod s Dratkií.

Po dvou dnech ustavičných otázek doktorů, zda se cítím dostatečně dobře na to, aby se mohla dostavit návštěva, bílými dveřmi vchází Diod. Tentokrát bez Dratkií. Před dvěma dny se totiž ještě večer vkradli do mého pokoje jenom proto, aby mi dali pusu na dobrou noc. Dnes se však můžu už i posadit, a tak mezitím, co Diod vypráví o všem, co se stalo  Kapitolu v době mé nepřítomnosti, se láduji ovesnou kaší.
Vím, že ze začátku mám dostávat menší porce, aby si můj rozházený žaludek přivykl, ale stačí mi to dost na to, abych utišila svůj hlad.

„Mimochodem zvlášť president Snow je z tvých Hladových Her nadšený, prý by přesně takhle měl pravý vítěz vypadat.” řekl po chvíli ticha Diod.
„Ať jde president Snow i ty jeho Hladové Hry někam opravdu hodně daleko ode mně.” zamumlám a strčím si do pusy další lžičku ovesné kaše.
„Popravdě čekal jsem, že vyhraješ.” zamumlá po chvíli.
„Opravdu?” povytáhnu zaujatě obočí.
„Jo.” přikývme Diod.
„Jen jsem si nemyslel, že při tom stihneš zabít tolik lidí.” řekne a podívá se mi do očí. Lžička mi z ruky vyklouzne na zem. Tělem mi projede lehké zatřesení, ale to zaženu a spolku poslední sousto kaše.
„Aha.” odpovím mu, i když to nejspíš nebyla otázka.
„Neboj se, za pár dní se všichni vrátíme domů.” pronese po dlouhé tiché chvíli a unaveně se zvedne na nohy. Zamává mi na pozdrav a já mu mávnutí oplácím. Kdo ví, kdy se zase uvidíme? Za pár dní? Nebo snad dokonce i týdnů? Unaveně si lehnu zpátky do měkké postele, kde okamžotě usínám.

Ráno mě budí otravný hlas sestřičky Limy, která mi už po pár dnech leze na nervy.
„Takže, slečno Meghan Sparklová, jak by jste oznámkovala svou bolest zranění od jedničky do desítky?” ptá se mě svou obvyklou otázkou, když mi vyndají i poslední stehy.
„Devět.” odpovídám přiškrceně.
„Jste hrdinka, slečno Meghan Sparklová, pokud to je vše, smím odejít?” zaptá se mě dále.
„Ano a nezapomeňte, že ty jizvy si chci nechat.” připomenu jí. Sice mi nabízeli bezbolestné odstranění dobřeviditelných jizev, ale já ihned rázně odmítla, protože si je chci nechat jako připomínku na mé vítězství a také na to, že jsem si ho musela vydobít.

Rychle vstanu z lůžka. Chci být odsud co nejdříve pryč. Koneckonců kdo by chtěl trávit čas v nemocnici, když konečně může jet domů? Ano, sice ještě pár dní budu muset zůstat tady v Kapitolu, abych se zůčastnila rozhovoru a dalších mně nepříjemných věcí, ale není to nic, co bych nepřežila. Když jsem přežila taková zranění, jaká mi způsobil Mickhulas, tohle bude hračka. A potom se již budu moct vrátit domů. Domů do třetího kraje.