Hunger Games, year 73.

19. POSLEDNÍ SPLÁTCE

Když se vracím do kostelíku, blíží se už západ slunce. Do kostelíku proudí poslední sluneční teplé paprsky a ozařují tak lavice a rozpadané stěny okolo. Nevím, co dělat, a tak se jen tak bezvýznamě choulím na kraji a klacíkem si hraju ve štěrku. Kdo ví, co teď dělá Mickhulas? Připravuje se na mně?

Možná bych se měla i já připravit na něj. Jenže jak? Co můžu dělat jiného, než čekat na to, až za mnou přijde on sám? Nejspíše to dopadne tak, že si ho najdu já sama. A i kdyby to tak opravdu bylo, nevadilo by mi to. Stejně vyhraju. Nebo aspoň doufám. Rychle zaženu tyhle myšlenky. Já přece musím vyhrát. Aspoň pro můj kraj, pro mou rodinu, která na mně čeká doma s pevným objetím. Nebo mě už dávno odepsali?

  Ponořená v myšlenkách ani nevnímám, že se den pomalu ale jistě blíží ke konci. Na obloze se objevuje tvář dívky ze třetího kraje a po zaznění posledního tónu hymny i já uléhám ke spánku. Nejspíše i poslednímu tady v aréně.

Probouzí mě až ostrý paprsek světla dopadající na mé schoulené tělo. Odpočatě vyskakuji na nohy. Má pata se už úplně uzdravila, a tak se mohu volně pohybovat, bez jakéhokoliv omezení.

Energicky si sbírám láhev ze země a zandávám si jí za opasek. V hlavě si projíždím pomyslný plán dnešního dne.
1.) jít si pro vodu.
To by nemělo být tak těžké, koneckonců to dělám téměř každý den.
2.) najít Mickhulase.
Tedy pokud si nejdřív nenajde on mně.

Nevím, čím to je, ale dneska mám obzvlášť dobrou náladu. Já vím, je to opravdu zvláštní vzhledem k tomu, že každá hodina či minuta nebo dokonce i sekunda může být zároveň i mou poslední. Kdo ví, jestli má takovéhle myšlenky i můj protivník. Bojí se mě vůbec? Koneckonců je vysoký, silný a straší nežli jsem já. Ale i tak ve mně září ten malinký plamínek naděje, že bych přece jen se mohla vrátit domů.

Pramínek u potůčku je téměř vyschlý. Jak to? Úsměv mi ihned mizí z tváře. To tvůrci opravdu zachází tak daleko, že chtějí, abychom tu dříve zemřeli žízní, než se stihneme potkat? Já vím, že teďka trochu přeháním, ale myšlenka, že v tomhle horku budu celý den chodit bez jakékoliv vody, mě děsí. Trvá mi alespoň deset minut, než se má láhev naplní alespoň do čtvrtiny a i tak to je zoufale málo.

Vstávám, otřu si zpocené čelo a vyrážím směrem do středu sutin. Boty drtí štěrk pode mnou a ptáci, kteří sem tam přelétnou nad hromadami cihel a kamene, mi dělají jedinou společnost. Unaveně usedám na zbytky shodů čehosi, co dříve musela být veliká a nejspíše i důležitá budova. Vstávám až, když mi dojde, co za budovu to je. Zmateně a hlavně i hodně vystrašeně si prohlížím velký nápis vytesaný do míst nad mramorovými sloupy.
Vše, co dělám, dělám pro Panem.
Vtom mi to dochází. Tohle náměstí plné sutin zbytků domů není jen obyčejné náměstí. Tohle je místo jednoho z krajů. I když uměle vytvořeného. Nejspíše ani v žádném z krajů takovéto náměstí není, ale připomíná mi to náměstí v našem kraji. I když je trochu jiné.
Vše, co dělám, dělám pro Panem.

Brzy si začínám myslet, že teploty, dosahující zde v aréně až nepřirozeně vystoupaly tak vysoko, že za chvíli by nikdo nepoznal rozdíl mezi doruda rozpálenou pecí a arénou při 73. ročníku Hladových Her. Děkuji, tvůrci!

Cleá spocená dopíjím poslední zbytek vidy, když doráží na konec lesa, který jsem během té doby stihla projít celý, ale po Mickhulasovi nejsou ani stopy. Z téhle části lesa je dokomce vidět i Roh hojnosti, u kterého byla před pár dny hostina. Když se rozhlížím po krajině, výhped mi zaclání ještě někdo jiný. Mickhulas!