Sliby neúspěchu

Prolog

 ,,Elisabeth, čímpak bys chtěla být až budeš veliká?" ptala se mě paní učitelka v mateřské školce.

„Budu mít perfektní život. Dům na pláži a úspěšného muže. Co víc bych měla být? Krásná už jsem! Koukněte na ostatní holčičky, ty nejsou tak krásné jako já." odpověděla jsem jí. Paní učitelce se na tváři vykouzlil obrovský úsměv a odešla. Já jsem si šla hrát za ostatními.

„Elisabeth? Můžu si půjčit tvojí čelenku?" zeptala se mě Caroline. Byla to má nejlepší kamarádka ve školce, ale rozhodně jsem jí nic nechtěla půjčovat. Byla to přece má čelenka! Ať si pořídí svou!

„Nesahej na ni." zakřičela jsem.

„Chci si ji jenom vyzkoušet." Řekla a už si ji nasazovala na hlavu. Rychle jsem k ní běžela. Stála u zrcadla a usmívala se na sebe.

„Jsem tak krásná! Taky si takou pořídím! Budu jako princezna." rozplývala se nad sebou.

„Nic si pořizovat nebudeš!" přiběhla jsem k ní a skočila na ni. Caroline upadla a bouchla se do kraje stolečku. Začala brečet.

„Říkala jsem ti, že si jí nemůžeš půjčit!" strhla jsem jí čelenku z hlavy tak, že v ní zůstalo i pár jejích vlasů.

„Paní učitelko!" vzlykala Caroline dál.

„Ale copak se děje? Co jste to vyváděli?" přiběhla rychle a kontrolovala ji.

„El na mě skočila." fňukala dál.

„Elisabeth, proč jsi to udělala? Caroline, myslím, že budeme muset jet do nemocnice, pan doktor ti musí zašít čelo. Budeš tady mít jen malou jizvičku." prohlížela si pořádně trhlinu na levé půlce čela.

„Nikdo nemůže bát krásnější než já! To já jsem princezna! Zasloužíš si to! Říkala jsem ti, že si ji nemáš půjčovat!" Nasadila jsem si čelenku do vlasů a běžela rychle do domečku za ostatními dětmi, abych se s nimi podělila o novinku. Byla jsem ráda, že bude mít jizvu, teď už nikdy nebude princezna.